středa 26. prosince 2018

Na nádvoří

Padá noc,
padá voda z nebe.
Padající vláhou
se každý kámen dlažební
na zámeckém nádvoří
v tiché době večerní
perleťově blýská.
Socha ženy s hrozny vína
hledí k temným výškám.

(23. 12. 2018)







úterý 18. prosince 2018

Svět a já

Když mi bylo pět,
nezajímal mě svět.
Od rána až do večera
létal jsem si v jiných sférách.

Deset - a tu si připadám
jako mocný světa pán.

Patnáct let.
Vzývat Múzu začal jsem,
však poznal, otřesen:
"Ne, nebere mě svět ..."

Dvacet. Se slzami v očích
ptám se, proč tu
na světě jsem. "Jen do počtu,"
myslím, když svět se se mnou točí.

Dneska - dvacet sedum.
Nejistou, klikatou cestou jedu
za sluncem. Odhodlaně.
Někdy tuze blízko hraně,
kde hrozí pád do hlubiny.
Zdola se po mně sápou stíny,
děsy a falešné viny,
ale já vím: mám zůstat jiný.

Jsem, jaký jsem.
Originál, svůj.
Synu Boží,
prosím, při mně stůj ...

středa 12. prosince 2018

Proměny

Můj les se proměnil. (Troufám si ho označit za svůj, neboť není skoro ani jediný den, kdy bych do tohoto malého ráje v podzámčí nezavítal.) Měnil se pozvolna, ale znatelně.
Stromy zůstaly, samosebou, stále tytéž. Ty se na vše jen mlčky dívaly. Zato zdejší cesty ... Kampak se poděly křivolaké pěšinky? Kde jsou ta zrádná, málem neschůdná místa, která by (jak jsem kdesi napsal) "ve vzpřímené poloze překonal leda tak anděl"? Nikde. Žijí už pouze v mých vzpomínkách. Staly se z nich pohodlné, široké, rovné stezky. A některé pěšiny zarostla tráva a zaválo listí. Stejný osud potkal dvě rezavé ocelové lávky nad úzkým vyschlým korytem. Odnesl je čas.
Jenom jediného místa se změna nedotkla: malého, dnes už nepřístupného kousku obnažené pískovcové skály nad místním tréninkovým fotbalovým hřištěm. Jako dítě jsem tam dvakrát byl se svým starším bratrem. Šlo se tam úzkou, už tehdy v trávě ztracenou krkolomnou pěšinou. Pak už se stačilo jen chytit vyčnívajících kořenů - a za okamžik jsme už byli v cíli. Tam, nad příkrým srázem (někdo by mohl říci "na hraně smrti") jsem prožil jedny z nejšťastnějších chvil svého dětství.
Teď mi možná někdo vynadá, co to tu žvaním. No, málo platné, holt na mě sáhla paní Nostalgie. Že na to ve svém věku nemám nárok? Ale ano - vždyť se ze mě stal (jistého druhu) pamětník.

pátek 7. prosince 2018

Malý dům


Je v lese zahrádka, modrá tůň a skála,
na bílém kameni stojí malý dům.
Tak tiché stavení … Na střeše roste tráva.
Z korun se ozývá ptačí zpěv a šum.

Malý, malý dům,
skrytý pohledům.

Kdo tu na samotě uprostřed lesů žije?
Kdo bydlí na skále ve zdech dubových?
Kdopak se stará tu o růže, o lilie
bělejší, čistější nežli padlý sníh?

Malý, malý dům,
skrytý pohledům.

Chalupa prázdná, však prý sem někdo přece
každé časné ráno z velké dálky chodí.
Anděl, co přebývá tam na divoké řece.
Královna víl, co spí v zapomenuté lodi.

Anděla, bílá
královna víla.

sobota 10. listopadu 2018

Já, Suliko a Rudolfinum

V úterý 6. 11. jsme já a moje máma po dlouhé době na Signál rádiu, které často posloucháme, zase něco vyhráli. A po čase ještě delším v tom mám prsty já. Den předtím jsme zaregistrovali telefonickou soutěž o vstupenky do Rudolfina. Zjistil jsem si, oč běží, a v úterý (světe, div se) do rádia sám zavolal. Měl jsem štěstí. Lístky na vystoupení sboru sólistů tbiliské opery byly moje.
Na tomto místě by asi někteří mí příbuzní, s drahým tátou v čele, nevěřícně vytřeštili oči: "Cože? Tys dobrovolně šel na operu??" Táta totiž, stejně jako například můj starší bratr, se mezi fanoušky opery rozhodně nepočítá. Upřímně řečeno, já taky ne. Ale věc se má dočista jinak.
Jak jsem se v pondělí z rádia dozvěděl, nemělo jít o žádné klasické operní dílo, nýbrž o gruzínský národní zpěv. Taktéž bylo řečeno, že se zmíněný sbor jmenuje Suliko. Stejnojmennou písničku (i když v podání jiného souboru) jsem si pustil na YouTube. Doslova mě chytla za srdce.
Včera jsem se tedy s mámou po boku, vstupenkami v kapse a myslí plnou radostného očekávání vydal vstříc svému vytčenému cíli. Autobusem jsme dojeli na Černý Most, následně metrem na Náměstí Republiky. Odtud jsme si udělali krásnou procházku večerním Starým Městem.







Krátce po sedmé hodině jsme dorazili do Rudolfina. Zaujali jsme svá místa na balkoně a zanedlouho již začal koncert. Před obecenstvo napochodovalo deset statných mužů v černých krojích. Zvučné hlasy se rozléhaly sálem, někdy samy, jindy za doprovodu kytary, píšťal a dalších nástrojů, jež ani jménem neznám.
Mé dojmy? Byl jsem ohromen, okouzlen, místy mi vzrušením až po celém těle běhal mráz. Ke konci představení jsem se už neudržel a pánům umělcům (snad jako jediný z celého balkonu) tleskal vestoje. Nic podobného, tak nádherného jsem dlouho nezažil. Domů jsem odjížděl dojat k slzám.
Škoda jen, že na místě nebylo možno sehnat tu divukrásnou hudbu nahranou. Tak rád bych si ty písně někdy pustil doma ... Ale co. Zážitek to byl neopakovatelný. Tisíceré díky, že jsem se toho mohl účastnit.

sobota 3. listopadu 2018

Zaváté cesty


Rezavě hnědé
a žluté listí
zaválo všechny
stráně i cesty.
Zdá se svítit tak,
až přechází ti zrak;
září jak zlato a měď.

Bez konce oblačná šeď
nad lesíkem visí.
Chvíli mlčí ptáci,
nebeští zpěváci,
pak zas notují si.

A nikdo nechodí
pěšinou klikatou,
místy
barevnými listy
zavátou.

(29. 10. 2018)

pondělí 8. října 2018

(bez názvu)

(báseň z mé včerejší odpolední vycházky)

Za větrnou pustinou
obzory jsou zamžené.
Poslední, co uvidíš:
háje zlatě zbarvené.

Přes úvozy, kopce,
všechna pole širá
pan Podzim svůj mlžný
závoj rozestírá.

Zlaté slunce podzimní
k západu se schyluje,
rudou záři, sivý stín
do stromoví maluje.

čtvrtek 16. srpna 2018

Táta k nezaplacení

Minulý týden jsem s tátou zavítal do jižních Čech.
Vzhledem k vysokým teplotám (stoupajícím vysoko nad třicet stupňů) nemohla až do čtvrtka být o žádných výletech ani řeč. Místo dlouhých túr po horách jsem se tedy aspoň ráno co ráno vydával na procházky po městě a jeho nejbližším okolí.

Poutní kostel Nejsvětější Trojice, asi 2 km od Trhových Svinů

V pátek jsme se pak z Trhových Svinů přesunuli do Horažďovic, kde má chalupu jedna naše dobrá známá. Po pátečním dešti se ochladilo, takže jsme (spolu s onou známou, která za námi dorazila) v sobotu mohli podniknout výpravu na šumavskou horu Javorník (1066 m n. m.) - jediný výlet, který ale rozhodně stál za to. Zbytek času jsem strávil docela příjemně: četl, trochu cvičil jógu, kreslil, psal...





Byl bych užíval života plnými doušky, nebýt jednoho smutného faktu.
Můj milovaný otec je totiž asi poslední člověk v mém okolí, který nechce nic slyšet o tom, že nejsem "normální". Kdykoli se tedy během oněch dní stalo, že jsem nedokázal ihned odpovědět na jeho dotazy, byl jsem okamžitě označen za hulváta. Nu což, to pro mě nebylo nic nového pod sluncem. Jenže táta tentokrát ještě přitvrdil.
"Děláš pravej opak toho, co po tobě chci!" slýchal jsem často. Háček byl v tom, že se ani nenamáhal mi sdělit, že by něco potřeboval. Očekával, že vím všechno, co ode mne žádá. Já však nevěděl, jelikož mi nic neřekl.
Několik modelových situací:
1) Pondělí 6. 8. Toho dne jsme se jeli koupat do Dobrkovské Lhotky. Je to nádherné místo: rybník v malém údolíčku, z jedné strany dědina, z druhé strany les, voda čistá a krásně teplá. Po našem příjezdu sem panovala pohoda. Jedna nepříjemnost se však objevila během příprav na cestu. Tedy: já se postaral, o co jsem uměl. Měl jsem už zabaleno všechno - kromě svačiny. A to byl kámen úrazu. Táta, který se odjakživa o stravování na společných výletech staral sám, se mě totiž zničehonic otázal, jestli jsem s sebou nachystal něco k jídlu. Když jsem mu řekl, že ne, rozzuřil se. Že prý bych chtěl mít akorát na všechno sluhy. Což není pravda. Byl bych se podílel, kdyby mě o to požádal. On tak ovšem neučinil - a pak se zlobil, že nevím.


2) Neděle 12. 8., cca 18:20. Do smluveného času odjezdu z Horažďovic zbývá hodně přes půl hodiny. Už mám sbaleno a přemýšlím, zda jsem na něco nezapomněl. Vtom do chaty vtrhne táta a rozkřičí se na mě, jestli si snad nemyslím, že bude všechny tašky tahat sám. Popravdě se mu snažím vysvětlit, že si ještě procházím, jestli mám všechno. "Neděláš nic, jen sedíš na zadku," odsekne.
O chvíli později, když jsou zavazadla venku, všimnu si, že je auto otevřené. Slušně se tedy zeptám, jestli tam už můžu bagáž nanosit. "Ne!" zařve na mě táta. Nechápu ho. Nic zlého jsem mu přece neprovedl.
3) Stejný den, kolem půl desáté večerní. Zastavujeme u jedné benzinové pumpy u nás v Benátkách. Známá se s tátou domluvila, že ji tady vysadí a cestou zpátky zase nabere. Než ze sebe stihnu vypravit hlásku, je známá pryč. Táta se na mě zase rozeřve, jak to, že mě ani nenapadlo se s ní rozloučit. A že prý nemám kousek slušného vychování a kdesi cosi. Honem za ní tedy běžím, abych vše napravil. Nicméně po zbytek cesty ke mně domů je v autě dusno. Že mě napadlo se rozloučit, ale nedokázal jsem pohotově zareagovat, to otci nevysvětlím.

A jako by to nestačilo, nebylo mu vůbec hloupé si ode mne (toho času invalidního důchodce) půjčit 600 korun - nejdřív stovku z mých a následně pětistovku, kterou mi dala babička. Nechtěl jsem mu ty peníze dávat, měl jsem s nimi docela jiné plány (například jít na zítřejší koncert mé oblíbené kapely (vstupné obvykle stojí kolem 200 korun)). Nakonec jsem se však podvolil. Jeho nátlaku zkrátka vzdorovat neumím.
Co je nejmrzutější, dosud jsem z dlužné částky neviděl ani flok. Má účast na koncertě je v ohrožení. Pokud si ovšem (naprosto proti svému přesvědčení) nepůjčím od mámy.

Jak jsem už řekl, mám tátu rád - ale je štěstí, že se mnou a mámou už dávno nebydlí. Dlouhodobé soužití s člověkem, který ani nechce rozumět, by mě nejspíš přivedlo do hrobu. Upřímně, trochu se obávám, jestli táta náhodou nemá nějakou duševní poruchu.

středa 4. července 2018

Jiný úhel

Jedno malé životní ohlédnutí.
Ještě ve dvaceti jsem nebyl vůbec ochoten připustit, že jsem jiný než ostatní. Nicméně, kvůli různým těžkostem ve vztazích se spolužáky, téměř nulovému sebevědomí a problémům s komunikací (tedy věcem, jež jsem tehdy nepokládal za příznaky PAS) jsem si začal připadat jako špatný člověk.
Za nějakou dobu po škole - když jsem si svou diagnózu (o níž máma věděla už od mých osmi let) konečně přiznal a pochopil, proč mě v žádné knihovně nechtěli zaměstnat - tento pocit ještě zesílil. Prosil jsem mámu, ať mě nechá dožít někde v blázinci. To, pro co jsem žil (totiž sen o práci knihovníka), mi zmizelo v černé díře.
Dnes už čtyři roky chodím jako dobrovolník do domova pro seniory. Jasně, vysněná knihovna to není, ale docela tam jsem spokojen. Staré tíživé pocity se ještě občas ozvou (zejména, když udělám nějakou hroznou chybu), ale už se svou jinakost snažím vidět v lepším světle.

Že nejsem mistr světa v komunikaci? Možná. Zato však umím pozorně naslouchat.
Že svými slovy tu a tam někoho raním? To mě mrzí. Ale někdy se už zkrátka jinak než zlou řečí bránit nedovedu.
Že se příliš nevyznám v etiketě? Pravda. Ale má mě to vůbec trápit? Na žádné velké společenské akce přece nechodím. A nejlepší společností pro mě stejně jsou luční motýli a ptáci v lese. A ti, pokud je mi známo, bonton neřeší.
Že jsem stále jednou nohou mimo realitu? Díky za to. Díky za ten dar, že ještě umím snít. Vždyť by bez toho můj život byl tak strašně chudý ...
Že nejsem normální? Aťsi. Radši budu už nadosmrti originál.

středa 27. června 2018

Jihočeská elegie

Uplynulý víkend jsem strávil u svých prarodičů na jihu Čech, v Trhových Svinech. Upřímně, už jsem přestával doufat, že se sem, do malebného podhůří Novohradských hor, ještě tento měsíc podívám. Jakmile mi to táta sdělil, začal jsem se těšit. Ale, zda bylo opravdu nač, suď Bůh.
V sobotu jsme se já, táta a jeho sousedka vydali sbírat borůvky do lesa na úbočí Kondračské hory (682 m n. m.). Bylo by mi tam krásně, kdybych ovšem nemusel dlouhé hodiny trávit jednotvárnou (a v mém případě navíc i pomalou) mravenčí prací. Ale radši jsem držel jazyk za zuby a trhal a trhal.

Tuto fotografii jsem pořídil na úpatí Kondračské hory. Uprostřed, skryta za řadou
stromů, se nachází vesnice Kondrač. V pozadí hřebeny Novohradských hor.


Po návratu jsem chtěl podniknout svou obvyklou vycházku: z města ven, okolo místní střelnice, po lesní cestě dolů do blízké vsi jménem Březí. Zpátky jsem pak měl v úmyslu jít kus po silnici a následně pěšinkou mezi lukami.
Velice záhy jsem však poznal, že vše bude úplně jinak. V zamyšlení dojdu ke střelnici, minu ji, zahnu vpravo - a zarazím se, protože přes cestu je natažený drát. Nějaký "chytrák" si louku, po jejímž okraji stezka vede (dokonce značená, žlutá), obehnal elektrickým ohradníkem. A ten se mi vskutku přelézat nechtělo. Tudíž jsem musel udělat čelem vzad a své plány zcela přehodnotit. Místo túry krásnou krajinou mne tedy čekala (též celkem hezká) procházka městem. Proti proudu potoka, přes náměstí, nahoru do tichých uliček kolem kostela, dolů, zase vzhůru alejí ke hřbitovu a nakonec (aspoň trochu podobně s původním záměrem) po louce domů.
Když jsem se z této procházky vrátil, stále jsem ještě živil naději, že alespoň nazítří s tátou vyrazím na nějaký pořádný výlet. Libá vidina se ale rozplynula jako pára v okamžiku, kdy mi táta a jeho sousedka oznámili svůj záměr jet na borůvky znovu, tentokrát beze mě. A jak řekli, tak také učinili.
Značnou část neděle jsem tedy strávil v zahradní chatě, nejprve kreslením, posléze hraním jisté počítačové hry a četbou vypůjčené knížky. Štěstí, že jsem se na čerstvý vzduch dostal aspoň odpoledne. Tehdy jsem se vypravil až na druhý konec města, k rybníku. Nedlouho poté již přišel čas odjezdu.

Teď se mě nejspíš zeptáte, po jakých místech moje duše prahla. Nu, kdybych měl ze všech zákoutí, jež hory skýtají, vybrat jediné, zvolil bych si nepochybně následující. Nechal bych se dovézt až ke hranici, do zapomenuté dědiny jménem Pohoří a odtud podnikl výstup na nedaleký Kamenec, s 1072 metry nad mořem nejvyšší vrchol Novohradských hor. Na zpáteční cestě do vsi bych se pak zastavil u nádherného trojmezního sloupu (místo, kde se stýkají hranice Čech, Horního a Dolního Rakouska). Od mé poslední návštěvy této oblasti jistě už uběhlo deset let, ne-li víc. Kdyby mě tam táta chtěl někdy příště vzít, byl bych šťastný jako blecha.

pátek 15. června 2018

Kdo lže a krade ...

Dnes bych rád navázal na svůj nedělní článek.
Včera mi přijel k narozeninám pogratulovat můj starší bratr se svou ženou. Ta mi mezi řečí položila otázku, jaké mám na zbytek letošního roku plány.
"No, já snad ani žádný plány nemám," odpověděl jsem jí popravdě.
Jenže: jelikož mou poslední stať četla, otázala se: "A která z pěti odpovědí to je?" Tím mi na dlouhé minuty "nasadila brouka do hlavy". Až po jejím odjezdu jsem na to přišel.
Zčásti by má slova odpovídala bodu č. 1, neboť skutečně nic konkrétního naplánováno není. Dílem se tu ovšem jedná ještě o něco, co jsem zmínit zapomněl. Osvětlím vám to na situaci, jež se odehrála v době celkem nedávné.
Asi před měsícem jsme já a táta začali plánovat cestu k mým prarodičům do jižních Čech. Z toho, co mi táta říkal, jsem (naprosto mylně) vyrozuměl, že u dědy a babičky strávím právě tento týden. O tuto svoji domněnku jsem se podělil s několika známými. Jako by už všechno bylo "na tuty". V neděli 3. 6. jsem si chtěl u táty vše ověřit. Tak jsem se zeptal - a s údivem zjistil, že ještě nebylo domluveno nic. Bylo mi trapně, protože jsem si uvědomil, že jsem mezi svými bližními rozšířil fámu.

Být osočován, že lžu nebo planě slibuji - to pro mě (člověka někdy až příliš pravdomluvného) není nikterak příjemné. Všichni dobře známe různá rčení, jež se o lži tradují.
"Lež má krátké nohy."
"Kdo lže a krade, do pekla se hrabe."
K pěti bodům z minulého článku proto přidejme šestý.
Kdy se tedy ještě zdráhám odpovídat na dotazy druhých lidí? Inu, právě tehdy, když se bojím, abych někomu nelhal či nesděloval neověřené informace. Nerad bych se dožil toho, že bych se (byť třeba po relativně malém nedorozumění, jako bylo to s tátou) pro své okolí stal nedůvěryhodným.

neděle 10. června 2018

Povídej!

Lidé v mém okolí mě často žádají: "Říkej něco!"
Ptají se: "Co mi povíš?"
Nebo: "Co je nového?"
Já ale většinou neříkám nic. Mlčím jako hrob.
Jaké mám k takovému jednání důvody? Zde jsou:
1) Skutečně nevím, co bych měl říct. O čem asi tak může mluvit člověk, který za kulturou téměř nechodí a vůbec žije celkem monotónní život? O čem by vyprávěl někdo, kdo každý týden dělá de facto stále ty samé věci?
2) Nemám ve zvyku hovořit planě, takříkajíc "do větru": o počasí, zdraví, politice atd.
3) Někdy cítím, že jsou slova zbytečná. Spoustu krásných věcí bych mluvením leda zkazil, je tedy lépe je tiše vychutnat. A naopak jsou některé nepříjemné situace, kdy si člověk sebelepšími slovy ani za mák nepomůže.
4) Vím, o čem hovořit, ale scházejí mi správná slova. Obzvlášť mrzuté je to ve chvílích, kdy se mě někdo na něco (přinejmenším z jeho pohledu) důležitého ptá, a já nesvedu odpovědět. Tomu je, bohužel, jen málokdo ochoten uvěřit, natožpak schopen porozumět. A hned jsem v očích dotyčné osoby nezdvořák, který odpovídat nechce.
5) Vím, o čem (a jak) hovořit, ale - co čert nechce - slova mi (odpusťte, že používám tenhle obrat) "nějak nelezou z huby". Chcete mluvit, avšak nevydáte hlásku. Má-li člověk v tu chvíli přednést nějaký proslov či prezentovat svoje dílo, nemůže pro něj být nic horšího. Jako to potkalo mě před dvěma lety, když jsem chtěl mámě a jejím třem známým zarecitovat několik svých básní. Hlas vypověděl službu. Byl jsem zoufalý a připadal si jako budižkničemu.
Naštěstí, poslední dva případy až tak časté nejsou - když ale přijdou, je to opravdové peklo.

Když už mluvím, objeví se někdy (bohudík, v poslední době čím dál vzácněji) opačný problém: některá má slova (ač rozhodně nechci) druhé lidi zraňují. Zde je důležité říct, že "zlá slova" nepoužívám k útoku. Uchyluji se k nim velice nerad a jen v případech krajní nouze, když mě samotného někdo raní, případně řekne něco, co se mi zdá naprosto scestné. V takovém okamžiku mě jiné řešení než "zlá" (sprostá či necitlivá) slova nenapadá. Že jsem se pouze bránil, většinou už nikoho nezajímá.

Tohle všechno jsem ovšem, pěkně prosím, nenapsal, abyste mě litovali (nebo naopak soudili). A jestli mě náhodou někdy na svých cestách potkáte a budete se se mnou chtít dát do řeči, aspoň už víte, že (vzdor vašemu prvnímu dojmu) nejsem žádný nelida ani morous. Mějte se mnou svatou trpělivost. Hezký den a, jak to kdysi říkal jistý televizní hlasatel, "slunce v duši".

neděle 15. dubna 2018

Ztracen na Chotuci


Již dlouho se mi nepřihodilo, abych se někde ztratil. Nu, dnes se tak stalo. A co nejhůř, potkalo mě to v místech, o nichž jsem byl skálopevně přesvědčen, že je znám jako své boty.
Je trochu podmračené nedělní ráno a já se od domu svého otce vydávám na pochod. Jdu kolem kostela, silničkou ze vsi ven, mezi poli, dál za potok … Polní cestou dojdu do první dědiny. Z ní mě potom klikatá silnice, vroubená trnkami, vede do další vesnice a ještě daleko za ni.
V Křinci (třetí obci na trase) jsem definitivně pojal rozhodnutí zdolat nedaleký svědecký kopec Chotuc. Ne však po místní naučné stezce, ale jednou postranní cestou. Měla to být ona pomyslná třešnička na dortu.
Pěšinu jsem mezi posledními domy našel celkem záhy, po chvíli jsem z ní ovšem musel sejít. Nevadí, říkám si. Vzpomněl jsem si totiž, že ke kapli na vrcholu se lze dostat ještě jednou pěšinkou po severním úbočí.
Vcházím do lesa a začínám po své levici dotyčnou odbočku hledat. První, očividně slepou, míjím. Za okamžik se mi konečně zjevuje ta, již jsem měl za správnou. Zahýbám na ni a odhodlaně se pouštím vzhůru svahem. Cesta se ale stále zužuje, nakonec mi kdesi nahoře dočista mizí. Dál už mi nezbývá než opatrně našlapovat na poměrně řídce rozesetá holá místa mezi všudypřítomným kvítím.
Sotva udělám prvních pár kroků po vrcholové plošině, připlete se mi pod nohy nějaká větvička (důmyslně schovaná v husté zeleni). Než bys řekl švec, už tu ležím – jak dlouhý, tak široký – na okraji houštiny. Se sprostým zaklením se zvedám a kontroluji, zda jsem si nějaký kus oblečení nenatrhl. Kupodivu ne. Jen pravé koleno u kalhot mám trochu umazané od bláta a kšiltovku (dřív čistě bílou) posetou zelenými fleky. Čert ví, od čeho.
Navíc, když jsem se z toho mlází konečně vymotal, zjistil jsem, že se nenacházím poblíž kaple, nýbrž minimálně o stovku metrů vedle. Nu což.
Na dobytí vrcholu jsem protentokrát rezignoval. Mezi černými poli, hlavu plnou všelijakých myšlenek, jsem se dal na cestu domů.






neděle 14. ledna 2018

Na vlastní nebezpečí

Milí čtenáři,
pravděpodobně jste už slyšeli (nebo četli) o tom, že se poblíž Benátek nad Jizerou už nějaký čas vyskytují zubři. Ve čtvrtek 11. 1. jsem je konečně spatřil - a vyfotografoval. Než se tak ovšem stalo, měl jsem v jednom okamžiku takříkajíc "z pekla štěstí".
Ale vezměme to hezky od začátku.
Původně jsem měl ten den jet s mámou kvůli jisté záležitosti do Prahy. Z cesty ale sešlo, jelikož firma, o jejíž služby se nám jednalo, měla právě nějaké školení. Co naplat. Vymyslel jsem si tedy náhradní plán: půjdu do lesa, na jehož okraji se zubři zdržují.
Stále ještě nic netuše jsem po obědě nastoupil před domem do autobusu, nechal se dovézt na nejbližší zastávku a odhodlaně vykročil vstříc svému cíli. V lese panoval nádherný klid. Za celou dobu jsem téměř nepotkal živou duši (nepočítám-li jednoho staršího pána hned na začátku a dva cyklisty, viděné pouze zpovzdálí). Nikým nerušen jsem postupoval mírně se klikatící asfaltovou cestou. Po rovině, chvíli do kopce, dolů, zase po rovince, dál a dál...
Když jsem se chystal z hlavní stezky odbočit doprava, uviděl jsem na jednom stromě bílou ceduli. Přistoupil jsem k ní a četl:

11. 1. 2018  8:00 - 17:00 HOD.
ZÁKAZ VSTUPU
OHROŽENÍ ŽIVOTA
LOVECKÁ AKCE

Zatrnulo mi. Co si teď počnu?
Zvážil jsem situaci. Vzdát se a jít celou tu dlouhatánskou štreku domů? Upřímně, to se mi příliš nechtělo. Navíc jsem věděl, že vytčenou metu mám už skoro na dosah... Ač mi bylo jasné, co se může stát, pojal jsem rozhodnutí zariskovat. Třikrát jsem se pokřižoval, pomodlil - a vyrazil. S očima na stopkách (abych nepřehlédl sebemenší pohyb lovců nebo zvěře) a nastraženýma ušima (jestli náhodou nezaslechnu výstřely) jsem se hnal kupředu.
Doslova ticho po pěšině, naštěstí. Došel jsem až na konec, chtěl zahnout doleva a - světe, zboř se, můj pohled padl na bílý papír s totožným nápisem jako předtím. Safra.
Opodál jsem spatřil cosi, co trochu připomínalo cestu. Měl jsem však určité pochybnosti. Za prvé tato stezka nevypadala zrovna schůdně (byla blátivá a rozježděná). A za druhé, když jsem si v duchu promítal, jaký terén se nachází jejím směrem, došel jsem k závěru, že by mne dovedla v lepším případě někam do houští. V horším případě do bažiny.
Tady jsem maličko zaváhal. Nakonec jsem se ale zachoval stejně jako prve. Zákaz nezákaz, hon nehon - pokračoval jsem ve své pouti. A, kupodivu, živ a zdráv dosáhl cíle.

Jak se mi však něco takového, u všech čertů, mohlo stát?
Jednoduše.
Několik dní nazpět zazněla informace o lovecké akci v městském rozhlase. Jenže jak šel čas, hlava se mi zaplnila stovkami jiných věcí - a zmíněná zpráva se mi z ní dočista "vykouřila". Znáte to, že?