Včera byl světový den porozumění autismu.
V jedné skupině na Facebooku, jejímž jsem členem, se mi zalíbil nápad, se kterým přišla jistá slečna: totiž ztvárnit autismus výtvarně, libovolnou technikou, libovolným stylem. Dumal jsem nad tím a nakonec zjistil, že se moje představa na jeden obraz nevejde. Namísto kreslení několika obrázků jsem se tedy rozhodl zde svoji vizi vypsat.
Představte si pouštní krajinu - rozlehlou bílou písečnou pláň, táhnoucí se, kam až oko dohlédne, k mlhou zastřeným obzorům. Místy se z planiny zvedají černá skaliska. Ale jako v každé poušti, i tady se sem tam najde nějaká oáza. Tyto ostrovy života mají trojí podobu.
Některé nejsou náhodnému pocestnému příliš přístupné - jsou to díry v zemi, obklíčené ze všech stran černými kolmými stěnami. Na dně se nachází hluboká, průzračná, zářivě modrá tůň, na jejíž břeh se právě tak vejde malý kousek louky, jeden strom a jedna chatrč.
Jiné mají ráz o trochu otevřenější: z jedné strany skály, z druhé poměrně příkrý, ale nikoli neschůdný svah. Dole pod strání se opět nachází modrá tůň, za ní jeden domek a k tomu menší ovocný sad.
Třetí a poslední typ vypadá jako dlouhé, poměrně široké údolí, obklopené bílými stráněmi. Pod nimi se rozkládá hustý, těžko prostupný prales. Komu se přece podaří tudy projít, spatří veliké jezero, na břehu jeden nebo i více domků, opět nějaké ovocné stromy a rozkvetlou louku, hrající všemi možnými barvami. V takovém údolí přebývám i já.
Ale zpět do pouště.
Jdou tudy dva pocestní, podobní jeden druhému jako vejce vejci. Navenek je odlišuje pouze jediná věc, a to černé brýle na očích jednoho z nich. Ve skutečnosti je mezi nimi však rozdíl větší. Ten s brýlemi, na rozdíl od svého souputníka, pokud už do některé oázy zavítá, chová se bezohledně, vše krásné má sklon ničit (neboť žádnou krásu nevidí) a domácího pána násilím odvést neznámo kam, pryč z pouště, do mlhy. To jeho souputník vidí vše takové, jaké to je, z dobrých věcí se s obyvateli oáz umí radovat a kvůli stinným stránkám je nezatracuje.
Kdyby někdo potřeboval vysvětlení, co tím vším myslím, tedy:
Černobílá poušť - vžité představy o tom, že autisté vidí svět černobíle a mají rádi stereotyp. Obojí je pravda, ovšem u každého do jiné míry a určitě jen u málokoho beze zbytku.
Skály / příkré svahy kolem oáz - uzavřenost do sebe, do vlastního světa (opět ne u všech stejnou měrou).
Neprostupný prales - symbol pro obtížnou komunikaci s okolím, problémy s nepsanými společenskými pravidly.
Obyvatelé oáz: 1. a 2. typ - nonverbální autisté (v prvním případě ti nejtěžší), 3. typ - ti, kteří slovní komunikace schopni jsou (takzvaně středně a vysoko funkční, včetně AS).
Pocestní - NT (neurotypici, ne-autisté).
Podmračeno,
jen ptačí melodie
