Dnes, krátce po poledni. Sedím v autobuse z Prahy. Vracím se od lékaře. Koukám se z okna, když tu zaslechnu vyzvánění svého mobilního telefonu. Kdosi mi píše. Podívám se - a ona je to (poněkud opožděná) zpráva od babičky, že mi drží palce. Odepíšu, že jsme s mámou už na cestě zpátky. Že jsme to dnes zvládli celkem brzy, protože jsem nemusel na odběry.
Babička mi o něco později napsala:
"Až budete doma, tak se ozvěte."
Udělal jsem, co bylo psáno. Jakmile jsem dorazil, napsal jsem jí, že už jsem doma. Máma mi však řekla, že jsem měl mezi řádky vyčíst zájem o to, jak jsem dopadl na kontrole, z níž jsem se právě vrátil. A též cosi o tom, že když mě někdo požádá, abych se mu ozval, zpravidla očekává, že mu zavolám.
Ptal jsem se, proč lidé jednoduše neřeknou, co přesně chtějí. Odpovědí mi byly pouze jakési fráze o nepsaných pravidlech a čtení mezi řádky.
"Pokud vím, tomu se říká paranoidní bludy, když někdo čte mezi řádky."
Otázala se, zda bych byl ochoten své tvrzení zopakovat u psychiatra. Přešel jsem to mlčením. Za chvíli jsem znovu vznesl svůj dotaz. Dočkal jsem se však stále týchž vět. Že bych se měl učit nepsaným pravidlům ...
"Chápu. Chceš mě naučit paranoidním bludům a nepsaným pravidlům," odvětil jsem po krátké úvaze dodal: "Což je v podstatě totéž."
Sousloví "paranoidní bludy" jsem si posléze vyhledal na Googlu. Tam jsem hned zkraje našel odkaz na WikiSkripta, článek na téma bludů. Otevřu, začtu se. Skutečně, jistou podobnost mezi popisovanými chorobnými přesvědčeními a tím, co mi povídala máma, najít lze. Člověk trpící paranoidními bludy si myslí, že ho někdo pronásleduje, škodí, či naopak miluje. A já přece měl číst mezi řádky, že se o mě babička zajímá.
Ale možná se jenom docela obyčejně mýlím. I to se může stát. Autisté, mne nevyjímaje, mívají často v nepsaných pravidlech (zvlášť, pokud jde o komunikaci) "pěknej ďábelskej guláš".
Žádné komentáře:
Okomentovat