Poledne v lese

Mezi dvěma pasekami

řada bílých kaštanů.

Jak pod nimi jdeš,

padají na tě plátky okvětní,

běloskvoucí déšť.

Pondělní poledne.

Toulám se hájem.

Někde kvítím, jinde smůlou voní.

Nad bory a duby

šedivé se mraky stále honí.

Co chvíli nebe roní slzy,

co chvíli se slunko usměje.

Vše zlé jsem pustil z hlavy.

Za tónů ptačích písní

do mokré šlapu trávy.

Jarní romance

Jak dlouho
sem nevkročila lidská noha?
Cestu zarostla tráva,
jež místy sahá po kolena.
Cvrčci, ptáci a vítr v korunách -
nikdo jiný tu není,
nikdo sem nechodí,
leda snad zvířata
z blízkého pole a houští.

Šalvěj tady kvete,
žluté pryskyřníky
a drobné růžové kvítky
na stromech ovocných.

Zapomenutý sad žije
poklidným životem.
Větvoví ve vánku vlaje
se šumem tam a sem.

Odcházím, jak jsem přišel:
po téže pěšině,
která se tiše ztrácí
v zelené houštině.

(2. 5. 2020)