Utržené listy

Plachtí
či letí s větrem jako šípy -
zažloutlé utržené listy
v zeleném letním háji.

Do zvonků u cesty
déšť celé dopoledne bubnoval,
ještě teď do nich kape,
ale nic platné.
Potichu se loučí,
pomalu kvítky uvadají.

Jen podle kvítí poznat se dá,
že ještě podzim nepřišel.
Když vidíš rzivé listí rozházené v trávě,
když zavane chladně, uvěřil bys hravě:
již je tu říjen nejspíše.

Jen rozvité lilie
a vlaštovky nízko kroužící
o létě jasně svědčí
na naší hlavní ulici.

Malíř

Stal jsem se malířem,
barvitě ztvárňujícím krajiny a zátiší,
který však odhodil paletu,
rozlámal štětec
a za svůj nástroj jediný
pojal obyčejné slovo.

Stal jsem se kacířem,
jenž proplouvá mezi proudy názorů,
jediným domněle správným nesvázán,
a o záležitostech některých
dovoluje si nic nevědět.
Kacířem, velebícím stejně Matku Zemi
jako Boha a jméno Ježíšovo.

Stal jsem se dospělým mužem,
a přece o sobě stále všechno nevím,
přece jsem sobě sám trochu záhadou.

Co ještě stát se ze mě může?

Znám svět i sebe málo.
Jsem kdosi věčně putující,
jsem kdosi věčně tápající,
jsem kdosi věčně hledající
někde na půli cesty
mezi horskou poustevnou
a gotickou katedrálou.

Milenci

Milenci -
černovlasý mladík
ruku v ruce s blindýnkou -
mě za jasného večera předbíhají ve stráni,
zatímco já se vleču vzhůru
krokem pomalým
a popadané zlaté lístky
šustí pod mýma nohama.

První stříbrné nitky ve vlasech
skrývám pod šedivou kápí.

- - -

Jiný den
jdu zavátou cestou proti proudu řeky,
zlato lupenů hrnu před sebou,
sám se stromy
a vzdáleným šumem,
sám s lehkou mlhou nad vodami.

Proti směru hodin obcházím louku.
Přemítám.
Mám mnoho zač děkovat,
mám se celkem fajn,
mám ale zároveň v mysli pár otázek.
Potkal jsem před chvílí
další zamilovaný pár.
I já napsal kdysi cosi o lásce -
dokážu ale mít doopravdy rád,
jiného člověka milovat?

Jsem dítě minulého století.
Když málo se starám,
co dnes světem hýbá,
když ne vždycky svedu z očí lidem číst,
když drahně času mlčím jako ryba,
neodplouvá mi život po řece jak list?
Neujíždí mi vlak?

Mám léta Kristova
a ač se dosud občas jako děcko směji,
za bláhový smích a fantazírování
už se neschovám.

(Benátky nad Jizerou, 24. a 26. 10. 2024)

Prácheňská dešťová

Prácheň bičují provazy lijavce,
jeden o druhý se tříští i prolínají
tisíce kruhů na říční hladině.

Náhonem běží vlny,
kaluže zaplňují cestu v lesoparku.

Nemáš-li pršiplášť,
ani sto lesních duchů a víl
tě nezachrání.

Na přímluvy ke svatému Petru,
na modlitby v prácheňském kostelíku
u bočního oltáře svatého Vojtěcha,
jak to vypadá,
je pozdě již.

Ty bláznivý tuláku v lijáku,
teď už nic nezměníš!

(Složeno v sobotu 17. 8. 2024 na cestě kolem Otavy z Velkých Hydčic do Horažďovic)

Větrná pouť

Silnicí,
nad níž vítr mocně duje,
hučí a třese stromy v zahradách,
se sluncem v zádech kráčím
od města stále dál.

Blátem,
vyjetou cestou v křovinách
jdu jen co noha nohu mine.
Divoký příboj větrný
ještě neustal.

Než dojdu tam nad vsí ke křížku,
můj větře, nesraz mne do kaluží!
Nejsem ti o mnoho víc než pírkem.
Vím, že jak s tenkým stéblem trávy,
rád by sis i se mnou hrál.

Za vesnicí vidím,
že na autobus se nedostanu.
Přes cestu teče rozvodněná řeka
Vítr se zklidnil a jen drobné vlnky
po rozlité vodě přes silnici hnal.

Zase šlapu mezi poli
proti větru i slunci,
které se sklání.
Můj věčný úkol - přijmout i to,
čeho bych se nenadál.

(Složeno dnes odpoledne cestou z Benátek nad Jizerou do Horek a odtud následně do Zdětína. Původně jsem chtěl z Horek jít na autobusovou zastávku v nedalekých Brodcích, ovšem rozvodněná Jizera mě přiměla se s touto vidinou rozloučit.)

Báseň, kterou už neuslyšíš

 V nohách tvé postele
sedím a usmívám se,
z malého notesu
předčítám ti svou báseň.

Z dvou hrnečků bílých
horká se káva pije.
Tváře štěstím září,
naděje ještě žije,

že v jeden krásný den
zas navrátíš se domů,
dárky si rozbalíš
u zdobeného stromu.

Naděje zhasla,
zbylo jen trápení.
Všichni tví blízcí
jsou míle vzdálení.

Nemohou za tebou.
Prožíváš muka.
Ze žalu samého
srdce ti puká.

V nohách tvé postele
seděl jsem, usmíval se,
z malého notesu
předčítal ti svou báseň.

I v této chvíli
báseň tobě píši,
báseň poslední,
kterou neuslyšíš.

O čem asi bude?
Zbytečné je ptaní.
O hořké sladkosti
mého vzpomínání.

(Napsáno 17. 12. 2020, den poté, co v nemocnici v Městci Králové zemřela na infarkt moje babička z matčiny strany.)

Stromočlověk

 V jarním deštíku
pod modrým paraplíčkem
na chvíli se městu vzdaluji.

K domům zády,
odcházím do polí
úvozem, kde rozkvétají trnky,
kde se břízy pnou k šedivým mračnům,
kde stromy zeleně obrůstá mech
a svěží mladé lístky
se začínají rozvíjet.

Šlapu po blátě a vlhké trávě,
na paraple kapky pleskají
a ptačí zpěvy nekončí.

Mohl bych se otočit,
jít zpátky, kde to znám.
Mohl bych zmizet jako pára,
rozplynout se v povětří.

A mohl bych se navždy zastavit,
proměnit nohy v kořeny, paže ve větve,
vrůst do hlíny
a celý se nechat smáčet deštěm,
obalit se sněhobílým kvítím
jako planý ovocný strom,
bělostná trnka na tiché mezi.

Jen
kdesi v horní části kmene
zbyly by dvě podivné okrouhlé skvrny
a pod nimi narůžovělá jizva
jako dvě oči a ústa
ve věčném úsměvu.

Večerní ztišení

Mám rozsvícenou lampu v temném pokoji,
mám všude po bytě na desítky knih,
básníků z krajin rozličných.

Jsem asi posedlý.

Mám na stole notes a v chladné ruce pero,
mám hlavu myšlenkami věčně přeplněnou.
Teď ale ztišen, sám
večerní tóny poslouchám.

Jsem touto chvílí.

Mám štěstí, že tu mohu býti;
mám právě tolik, kolik stačí k žití.

Jsem Ti vděčný.

Mám na tváři úsměv,
i když tu není zhola nic,
čemu bych se mohl smát,
chechtat z plných plic.

Jsem šílený?

Mám na stole lampu,
mám před sebou svatý obrázek,
mám v bytě ticho a tmu.

Jsem.

To slovo splyne s tichem.
Víc neřeknu.

Sváteční pouť

I.

Zelené pole končí
řadou pestrobarevných stromů.
Dál je jen sráz
a výhled na podzimní háje
pod modrým svátečním nebem.

II.

Šumí splav.
Kamenitá stezka je zavátá listím
a na balvanu u ní spousta peří.
Už nezazpíváš, ptáčku...

III.

Jako bych se díval
do pokladnice plné zlata.
Těchto mincí po zemi rozsypaných
můžeš si vzít,
kolik se jen do všech kapes vejde.
Zkus jimi ale platit -
a budeš každému jen pro smích.

IV.

Slunce zapadlo.
Večerní lehké mlhy a stíny
objímají
tichou louku.

(Složeno 28. října cestou kolem Jizery z Benátek do Horek, poslední část pak na louce mezi Horkami a obcí Brodce.)

Teď

 Mlha v údolí se rozpouští.

Loudám se slunečným letním ránem,

rozhlížím se do všech stran.

Včera zapršelo,

dnešní svítání se schovávalo

v šedavě bílých oblacích.

Teď,

když procházím pod stromy

a zrovna vánek začne vát,

větvičky se otřesou

a kapka vody na čele mě zastudí.

Snad

jako poslední památka

na zmizelý,

s řekou času uplynulý den.

Snad

jako dotek, lehké připomenutí

přítomného okamžiku.

Do ticha zazněl zvon.

Tak jest.

Ne v dávných dobách, ne někdy pak -

jen teď mohou tvé květy kvést.