Silnicí,
nad níž vítr mocně duje,
hučí a třese stromy v zahradách,
se sluncem v zádech kráčím
od města stále dál.
nad níž vítr mocně duje,
hučí a třese stromy v zahradách,
se sluncem v zádech kráčím
od města stále dál.
Blátem,
vyjetou cestou v křovinách
jdu jen co noha nohu mine.
Divoký příboj větrný
ještě neustal.
Než dojdu tam nad vsí ke křížku,
můj větře, nesraz mne do kaluží!
Nejsem ti o mnoho víc než pírkem.
Vím, že jak s tenkým stéblem trávy,
rád by sis i se mnou hrál.
Za vesnicí vidím,
že na autobus se nedostanu.
Přes cestu teče rozvodněná řeka
Vítr se zklidnil a jen drobné vlnky
po rozlité vodě přes silnici hnal.
Zase šlapu mezi poli
proti větru i slunci,
které se sklání.
Můj věčný úkol - přijmout i to,
čeho bych se nenadál.
(Složeno dnes odpoledne cestou z Benátek nad Jizerou do Horek a odtud následně do Zdětína. Původně jsem chtěl z Horek jít na autobusovou zastávku v nedalekých Brodcích, ovšem rozvodněná Jizera mě přiměla se s touto vidinou rozloučit.)
Žádné komentáře:
Okomentovat