pátek 10. listopadu 2017

Villa Pellé a Salón

Tento týden se u nás všechno "točilo" kolem dvou výstav.
V prvé řadě bych rád zmínil tu, kterou jsme já a moje máma zhlédli včera v pražské galerii Villa Pellé. V jedné chvíli jsme si mysleli, že se tam ani nedostaneme (neboť jsem řádně nenastudoval trasu, kudy přesně se tam ze stanice metra Hradčanská dojde). S pomocí jedné laskavé paní, již moje máti poprosila o radu, jsme ale vytčeného cíle dosáhli.
A věru že bylo nač se dívat. V útrobách oné krásné budovy totiž až do této neděle (12. 11.) vystavuje svá díla známý umělec Pavel Opočenský. Nejde však o sochy, jak by se leckdo mohl domnívat, nýbrž o kresby. Barvami hýřící abstraktní obrazy mne přímo uchvátily. Některé připomínaly stvoření a stroje z jiných světů, jindy bych zase odpřisáhl, že vidím nějaké cizokrajné květy či mořské živočichy. Nu, ať to dle umělcova záměru mělo být cokoli, smekám.

Druhou akcí je Salón mladoboleslavských výtvarníků. Začíná právě dnes a potrvá do 10. prosince. Pro mne osobně má Salón důležitost o něco větší. Jde totiž o první výstavu, kde moje dílka může vidět širší veřejnost (ne pouze návštěvníci Domova jako dosud).
Ač jsem si nejdřív nebyl jist, zda budu vůbec připuštěn (bydlím mimo Boleslav), podal jsem někdy koncem srpna přihlášku. Přijali mě. Dva měsíce utekly jako voda a já (na poslední chvíli) začal společně s mámou řešit, které z mých kreseb na výstavu poputují. Nakonec jsme se na čtrnácti dílech usnesli. Den instalace se kvapem blížil a nás čekala ještě spousta práce: vytisknout popisky, napsat nějaké informace o sobě ... Bohudík, všechno jsme stihli.
V úterý odpoledne jsme šli do Sboru českých bratří díla nainstalovat. Panel, na který chceme obrazy umístit, jsme si vybrali. Ale pak ... ouha. Nemáme čím kresby připevnit. A jako by problémů nebylo dost, mamka ještě na některých objevila jakési sotva patrné šmouhy ... Když se konečně vše vyřešilo a obrázky byly na svých místech, někoho napadlo k nim přidat ještě moje básně. Takže jsme večer ještě museli narychlo čtyři vybrat a vytisknout.
Teď už je vše v nejlepším pořádku, kresby i básně nainstalovány. Nezbývá mi než vás na výstavu srdečně pozvat.


sobota 9. září 2017

Bluegrassová královna v Rudolfinu

Počátek tohoto týdne se pro mne nesl ve znamení dvou koncertů.
První byl Večer španělských a jihoamerických rytmů. Konal se v úterý 5. 9. od půl osmé na zámku v Benátkách nad Jizerou, konkrétně na chodbě zdejšího muzea. Sice jsem akci stihl takříkajíc "s odřenýma ušima", avšak rozhodně jsem nakonec ničeho nelitoval. Dvojice muzikantů začala hrát (na kytaru a flétnu) rozmanité melodie: jednou tango, jindy flamenco, pak zase sambu ... Co budu povídat, zážitek to byl nádherný.
Druhá akce, konaná ve středu, ale všechno zastínila. A to i přesto, že jsem se o ní dozvěděl způsobem, jenž mi nebyl dvakrát příjemný.
Stalo se to, tuším, koncem minulého týdne. Prováděl jsem právě ranní hygienu, když tu za mnou máma vtrhla s mobilem do koupelny jako velká voda a beze slůvka vysvětlení na mě vyhrkla: "Volej!"
Věděl jsem, že chce o něco soutěžit na Signál rádiu; neměl jsem však vůbec potuchu, oč běží. Nebýt to ona, asi bych v ten okamžik vraždil, protože takové překotné akce z hloubi duše nesnáším. Chtěla mě "otestovat", jestli bych byl schopen zavolat do rádia a soutěžit. To pro mne bylo příliš stresující, tudíž nakonec zavolala ona.
Teprve po chvilce nám bylo sděleno, že jsme vyhráli vstupenky na pražský koncert americké zpěvačky Rhondy Vincent. Ze zvědavosti jsme si na YouTube pustili pár jejích písniček. Nadchly nás. Bylo jasno. Ve středu 6. 9. nesmíme v Praze chybět.
Nadešel den D a my se vydali vstříc metropoli. Celá cesta autobusem (a následně metrem až na Staroměstskou) proběhla v pohodě. Pomalu, ale jistě jsme se blížili k Rudolfinu, kde se měl koncert uskutečnit. Vyšli jsme na náměstí - a vtom jsme spatřili scenérii, z níž se nám tajil dech. Obloha se zatahovala temnými dešťovými mračny. Zapadající slunce barvilo nebe do ruda. Úplně to vypadalo, jako kdyby někde za Hradem došlo k velikému požáru. Jaká škoda, že jsem (na rozdíl od mnohých jiných lidí) neměl s sebou fotoaparát a nemohl ten nevídaný úkaz zachytit ...
Co se týče samotného koncertu, musím říci, že něco tak fantastického jsem nezažil už dlouho. Usedli jsme na svá místa ve Dvořákově síni. Několik málo minut po osmé vešla Ona - sama božská bluegrassová královna - v doprovodu kapely The Rage. Přál bych vám slyšet tu nádhernou muziku, hranou na dvě kytary, banjo a basu, jak se rozléhala ohromným sálem. Co chvíli obecenstvo nadšeně aplaudovalo. Pokud jde o mne, měl jsem nejméně desetkrát chuť se zvednout a tleskat vestoje. Udělat to mi bránil jenom strach, že by na mě někdo mohl zírat jako na blázna (čert ví, kde se v mé hlavě takové myšlenky vzaly).
Domů z Prahy jsme se vrátili nedlouho před půlnocí. Trochu unavení, ale především šťastní.

sobota 17. června 2017

Přehlídka veteránů a Zvířata na Metalovém sympoziu

V uplynulých dnech jsme se já a moje mami zúčastnili v Mladé Boleslavi dvou akcí:
1) Oldtimer Bohemia rallye - k jejímu startu v pátek 9. 6. jsem se spíše pouze nachomýtl. Máma měla zrovna cestu na Staroměstské náměstí, kde každý pátek bývá trh. I tentokrát tam byl, avšak společně s ním i zmíněná akce. Viděl jsem spoustu naleštěných, barvami hýřících starých vozů. A když to vše ještě zasadíme do kulis historického městského centra, je z toho obraz, z nějž přímo přechází zrak.














































2) Metalové sympozium - konalo se v areálu střední průmyslové školy. Nejeli jsme sem ale kvůli vystaveným sochám a jiným kovovým objektům (i když i ty za to stály). Hlavním důvodem, proč jsem včera na tuto akci zavítal, byl koncert mé oblíbené kapely Sto zvířat. Začal v 16:30 a byl to pro mne - jak jsem to posléze okomentoval - "zážitek z říše snů". Éterem se nesly ty největší hity jako Škola, Alice se dala na pití, Dáma s čápem ... Po skončení jsem si zakoupil jedno CD a ... dokonce se nechal vyfotit se zpěvačkou Janou Jelínkovou. (Na tenhle báječný nápad přišla máma.)
Co k tomu dodat?







neděle 26. března 2017

Jak jsem přelezl Babu

Název tohoto článku by mohl leckoho vést k domněnkám, že půjde o popis něčeho zvrhlého. Že tady budu mluvit o nějakých "prasárnách" či (v nejhorším případě) sexuálním násilí. Ale nebojte se, nic takového jsem neprováděl, chraň Bůh! Tou Babou totiž nemám na mysli žádnou ženu, nýbrž kopec u Kosmonos, s vrcholem ve výšce 363 metry nad mořem. Kopec, kam jsem se společně s mámou včera vypravil v rámci akce nazvané Jarní přelez Baby, pořádané Signál rádiem.
Na kosmonoském náměstí jsme z autobusu vystoupili v 10:57. Start byl naplánován přesně na jedenáctou. K parkovišti, na němž byli účastníci shromážděni, nám ještě notný kus cesty zbýval. Početná skupina převážně postarších turistů opravdu vyšla načas - a navíc poměrně svižně -, tudíž jsme ji museli doslova dobíhat. S vypětím sil se to podařilo a my se zařadili na samý konec průvodu.
Dokud se šlo po silnici vedoucí směrem na Horní Stakory, drželi jsme se všichni jakž takž pohromadě. Nedaleko za mostem přes dálnici přišla odbočka vlevo, vstup do lesa a za malou chvíli i stoupání. Tam se dlouhatánský "had" začal postupně "trhat". Dlouho se mi dařilo akceptovat tempo, které dav nasadil. Při občasném ohlédnutí za sebe jsem sice zjišťoval, že moje mami trochu zaostává, ale nijak jsem se tím neznepokojoval. Dál jsem odhodlaně postupoval spolu s několika dalšími lidmi vzhůru prudkým svahem.
Nejprudší stoupání jsem měl už za sebou. Znovu jsem se ohlédl ... a máma nikde. Počal jsem se bát, jestli se jí něco nestalo. Nezkolabovala snad? Postavil jsem se na kraj cesty a nechal se předejít několika osamělými chodci. Hlavní skupinu jsem už málem ztratil z dohledu, když se máma konečně objevila. I tak jsem ale začínal být nesvůj. Vzpomněl jsem si na výlety, jaké jsme podnikali se školou či ještě předtím s Centrem. Tam by se nic takového stát nemohlo; tenkrát neexistovalo, abychom byli takhle rozdělení ...
A ještě v jednom ohledu jsem byl trochu zklamán. Když jsme došli na nejvyšší bod celé trasy, vůbec se to tam nepodobalo místu, kam jsem doufal, že dojdu. Já totiž už jednou na Babě byl, možná před deseti lety s tátou. Tenkrát jsem s ním z Horních Stakor, kde jsme nechali auto, došel až na samý vrchol, kam se šlo místy krkolomnou cestou okolo bývalého lomu. A odkud se naskýtal krásný výhled do krajiny. Jenže tentokrát (rozumějte včera) to bylo jiné. K výše popsanému místu jsme se já a máma vůbec nepřiblížili. Dostali jsme se jen k jakési osadě (pokud si to pamatuji správně, jmenovala se Brejlov) a kochat jsme se mohli leda tak opodál pohledem na modrofialově kvetoucí podléšky nebo na strakaté kozy za plotem u jednoho stavení.
Zhruba za hodinu a půl (bez zastávek!) jsme dorazili do cíle, jímž byla zahrádka jisté restaurace v Bakově nad Jizerou, kde každý dostal opečenou klobásu a pivo či limonádu. Zde jsme se také setkali s jednou mojí učitelkou ze školky. A rovněž jsem se tu nechal vyfotit s moderátorem Lubošem Dvořákem z pořádajícího rádia. Hezká tečka, no ne?


pátek 10. března 2017

Ďábelskej guláš

Dnes, krátce po poledni. Sedím v autobuse z Prahy. Vracím se od lékaře. Koukám se z okna, když tu zaslechnu vyzvánění svého mobilního telefonu. Kdosi mi píše. Podívám se - a ona je to (poněkud opožděná) zpráva od babičky, že mi drží palce. Odepíšu, že jsme s mámou už na cestě zpátky. Že jsme to dnes zvládli celkem brzy, protože jsem nemusel na odběry.
Babička mi o něco později napsala:
"Až budete doma, tak se ozvěte."
Udělal jsem, co bylo psáno. Jakmile jsem dorazil, napsal jsem jí, že už jsem doma. Máma mi však řekla, že jsem měl mezi řádky vyčíst zájem o to, jak jsem dopadl na kontrole, z níž jsem se právě vrátil. A též cosi o tom, že když mě někdo požádá, abych se mu ozval, zpravidla očekává, že mu zavolám.
Ptal jsem se, proč lidé jednoduše neřeknou, co přesně chtějí. Odpovědí mi byly pouze jakési fráze o nepsaných pravidlech a čtení mezi řádky.
"Pokud vím, tomu se říká paranoidní bludy, když někdo čte mezi řádky."
Otázala se, zda bych byl ochoten své tvrzení zopakovat u psychiatra. Přešel jsem to mlčením. Za chvíli jsem znovu vznesl svůj dotaz. Dočkal jsem se však stále týchž vět. Že bych se měl učit nepsaným pravidlům ...
"Chápu. Chceš mě naučit paranoidním bludům a nepsaným pravidlům," odvětil jsem po krátké úvaze dodal: "Což je v podstatě totéž."

Sousloví "paranoidní bludy" jsem si posléze vyhledal na Googlu. Tam jsem hned zkraje našel odkaz na WikiSkripta, článek na téma bludů. Otevřu, začtu se. Skutečně, jistou podobnost mezi popisovanými chorobnými přesvědčeními a tím, co mi povídala máma, najít lze. Člověk trpící paranoidními bludy si myslí, že ho někdo pronásleduje, škodí, či naopak miluje. A já přece měl číst mezi řádky, že se o mě babička zajímá.
Ale možná se jenom docela obyčejně mýlím. I to se může stát. Autisté, mne nevyjímaje, mívají často v nepsaných pravidlech (zvlášť, pokud jde o komunikaci) "pěknej ďábelskej guláš".