středa 27. června 2018

Jihočeská elegie

Uplynulý víkend jsem strávil u svých prarodičů na jihu Čech, v Trhových Svinech. Upřímně, už jsem přestával doufat, že se sem, do malebného podhůří Novohradských hor, ještě tento měsíc podívám. Jakmile mi to táta sdělil, začal jsem se těšit. Ale, zda bylo opravdu nač, suď Bůh.
V sobotu jsme se já, táta a jeho sousedka vydali sbírat borůvky do lesa na úbočí Kondračské hory (682 m n. m.). Bylo by mi tam krásně, kdybych ovšem nemusel dlouhé hodiny trávit jednotvárnou (a v mém případě navíc i pomalou) mravenčí prací. Ale radši jsem držel jazyk za zuby a trhal a trhal.

Tuto fotografii jsem pořídil na úpatí Kondračské hory. Uprostřed, skryta za řadou
stromů, se nachází vesnice Kondrač. V pozadí hřebeny Novohradských hor.


Po návratu jsem chtěl podniknout svou obvyklou vycházku: z města ven, okolo místní střelnice, po lesní cestě dolů do blízké vsi jménem Březí. Zpátky jsem pak měl v úmyslu jít kus po silnici a následně pěšinkou mezi lukami.
Velice záhy jsem však poznal, že vše bude úplně jinak. V zamyšlení dojdu ke střelnici, minu ji, zahnu vpravo - a zarazím se, protože přes cestu je natažený drát. Nějaký "chytrák" si louku, po jejímž okraji stezka vede (dokonce značená, žlutá), obehnal elektrickým ohradníkem. A ten se mi vskutku přelézat nechtělo. Tudíž jsem musel udělat čelem vzad a své plány zcela přehodnotit. Místo túry krásnou krajinou mne tedy čekala (též celkem hezká) procházka městem. Proti proudu potoka, přes náměstí, nahoru do tichých uliček kolem kostela, dolů, zase vzhůru alejí ke hřbitovu a nakonec (aspoň trochu podobně s původním záměrem) po louce domů.
Když jsem se z této procházky vrátil, stále jsem ještě živil naději, že alespoň nazítří s tátou vyrazím na nějaký pořádný výlet. Libá vidina se ale rozplynula jako pára v okamžiku, kdy mi táta a jeho sousedka oznámili svůj záměr jet na borůvky znovu, tentokrát beze mě. A jak řekli, tak také učinili.
Značnou část neděle jsem tedy strávil v zahradní chatě, nejprve kreslením, posléze hraním jisté počítačové hry a četbou vypůjčené knížky. Štěstí, že jsem se na čerstvý vzduch dostal aspoň odpoledne. Tehdy jsem se vypravil až na druhý konec města, k rybníku. Nedlouho poté již přišel čas odjezdu.

Teď se mě nejspíš zeptáte, po jakých místech moje duše prahla. Nu, kdybych měl ze všech zákoutí, jež hory skýtají, vybrat jediné, zvolil bych si nepochybně následující. Nechal bych se dovézt až ke hranici, do zapomenuté dědiny jménem Pohoří a odtud podnikl výstup na nedaleký Kamenec, s 1072 metry nad mořem nejvyšší vrchol Novohradských hor. Na zpáteční cestě do vsi bych se pak zastavil u nádherného trojmezního sloupu (místo, kde se stýkají hranice Čech, Horního a Dolního Rakouska). Od mé poslední návštěvy této oblasti jistě už uběhlo deset let, ne-li víc. Kdyby mě tam táta chtěl někdy příště vzít, byl bych šťastný jako blecha.

pátek 15. června 2018

Kdo lže a krade ...

Dnes bych rád navázal na svůj nedělní článek.
Včera mi přijel k narozeninám pogratulovat můj starší bratr se svou ženou. Ta mi mezi řečí položila otázku, jaké mám na zbytek letošního roku plány.
"No, já snad ani žádný plány nemám," odpověděl jsem jí popravdě.
Jenže: jelikož mou poslední stať četla, otázala se: "A která z pěti odpovědí to je?" Tím mi na dlouhé minuty "nasadila brouka do hlavy". Až po jejím odjezdu jsem na to přišel.
Zčásti by má slova odpovídala bodu č. 1, neboť skutečně nic konkrétního naplánováno není. Dílem se tu ovšem jedná ještě o něco, co jsem zmínit zapomněl. Osvětlím vám to na situaci, jež se odehrála v době celkem nedávné.
Asi před měsícem jsme já a táta začali plánovat cestu k mým prarodičům do jižních Čech. Z toho, co mi táta říkal, jsem (naprosto mylně) vyrozuměl, že u dědy a babičky strávím právě tento týden. O tuto svoji domněnku jsem se podělil s několika známými. Jako by už všechno bylo "na tuty". V neděli 3. 6. jsem si chtěl u táty vše ověřit. Tak jsem se zeptal - a s údivem zjistil, že ještě nebylo domluveno nic. Bylo mi trapně, protože jsem si uvědomil, že jsem mezi svými bližními rozšířil fámu.

Být osočován, že lžu nebo planě slibuji - to pro mě (člověka někdy až příliš pravdomluvného) není nikterak příjemné. Všichni dobře známe různá rčení, jež se o lži tradují.
"Lež má krátké nohy."
"Kdo lže a krade, do pekla se hrabe."
K pěti bodům z minulého článku proto přidejme šestý.
Kdy se tedy ještě zdráhám odpovídat na dotazy druhých lidí? Inu, právě tehdy, když se bojím, abych někomu nelhal či nesděloval neověřené informace. Nerad bych se dožil toho, že bych se (byť třeba po relativně malém nedorozumění, jako bylo to s tátou) pro své okolí stal nedůvěryhodným.

neděle 10. června 2018

Povídej!

Lidé v mém okolí mě často žádají: "Říkej něco!"
Ptají se: "Co mi povíš?"
Nebo: "Co je nového?"
Já ale většinou neříkám nic. Mlčím jako hrob.
Jaké mám k takovému jednání důvody? Zde jsou:
1) Skutečně nevím, co bych měl říct. O čem asi tak může mluvit člověk, který za kulturou téměř nechodí a vůbec žije celkem monotónní život? O čem by vyprávěl někdo, kdo každý týden dělá de facto stále ty samé věci?
2) Nemám ve zvyku hovořit planě, takříkajíc "do větru": o počasí, zdraví, politice atd.
3) Někdy cítím, že jsou slova zbytečná. Spoustu krásných věcí bych mluvením leda zkazil, je tedy lépe je tiše vychutnat. A naopak jsou některé nepříjemné situace, kdy si člověk sebelepšími slovy ani za mák nepomůže.
4) Vím, o čem hovořit, ale scházejí mi správná slova. Obzvlášť mrzuté je to ve chvílích, kdy se mě někdo na něco (přinejmenším z jeho pohledu) důležitého ptá, a já nesvedu odpovědět. Tomu je, bohužel, jen málokdo ochoten uvěřit, natožpak schopen porozumět. A hned jsem v očích dotyčné osoby nezdvořák, který odpovídat nechce.
5) Vím, o čem (a jak) hovořit, ale - co čert nechce - slova mi (odpusťte, že používám tenhle obrat) "nějak nelezou z huby". Chcete mluvit, avšak nevydáte hlásku. Má-li člověk v tu chvíli přednést nějaký proslov či prezentovat svoje dílo, nemůže pro něj být nic horšího. Jako to potkalo mě před dvěma lety, když jsem chtěl mámě a jejím třem známým zarecitovat několik svých básní. Hlas vypověděl službu. Byl jsem zoufalý a připadal si jako budižkničemu.
Naštěstí, poslední dva případy až tak časté nejsou - když ale přijdou, je to opravdové peklo.

Když už mluvím, objeví se někdy (bohudík, v poslední době čím dál vzácněji) opačný problém: některá má slova (ač rozhodně nechci) druhé lidi zraňují. Zde je důležité říct, že "zlá slova" nepoužívám k útoku. Uchyluji se k nim velice nerad a jen v případech krajní nouze, když mě samotného někdo raní, případně řekne něco, co se mi zdá naprosto scestné. V takovém okamžiku mě jiné řešení než "zlá" (sprostá či necitlivá) slova nenapadá. Že jsem se pouze bránil, většinou už nikoho nezajímá.

Tohle všechno jsem ovšem, pěkně prosím, nenapsal, abyste mě litovali (nebo naopak soudili). A jestli mě náhodou někdy na svých cestách potkáte a budete se se mnou chtít dát do řeči, aspoň už víte, že (vzdor vašemu prvnímu dojmu) nejsem žádný nelida ani morous. Mějte se mnou svatou trpělivost. Hezký den a, jak to kdysi říkal jistý televizní hlasatel, "slunce v duši".