Povídej!

Lidé v mém okolí mě často žádají: "Říkej něco!"

Ptají se: "Co mi povíš?"

Nebo: "Co je nového?"

Já ale většinou neříkám nic. Mlčím jako hrob.

Jaké mám k takovému jednání důvody? Zde jsou:

1) Skutečně nevím, co bych měl říct. O čem asi tak může mluvit člověk, který za kulturou téměř nechodí a vůbec žije celkem monotónní život? O čem by vyprávěl někdo, kdo každý týden dělá de facto stále ty samé věci?

2) Nemám ve zvyku hovořit planě, takříkajíc "do větru": o počasí, zdraví, politice atd.

3) Někdy cítím, že jsou slova zbytečná. Spoustu krásných věcí bych mluvením leda zkazil, je tedy lépe je tiše vychutnat. A naopak jsou některé nepříjemné situace, kdy si člověk sebelepšími slovy ani za mák nepomůže.

4) Vím, o čem hovořit, ale scházejí mi správná slova. Obzvlášť mrzuté je to ve chvílích, kdy se mě někdo na něco (přinejmenším z jeho pohledu) důležitého ptá, a já nesvedu odpovědět. Tomu je, bohužel, jen málokdo ochoten uvěřit, natožpak schopen porozumět. A hned jsem v očích dotyčné osoby nezdvořák, který odpovídat nechce.

5) Vím, o čem (a jak) hovořit, ale - co čert nechce - slova mi (odpusťte, že používám tenhle obrat) "nějak nelezou z huby". Chcete mluvit, avšak nevydáte hlásku. Má-li člověk v tu chvíli přednést nějaký proslov či prezentovat svoje dílo, nemůže pro něj být nic horšího. Jako to potkalo mě před dvěma lety, když jsem chtěl mámě a jejím třem známým zarecitovat několik svých básní. Hlas vypověděl službu. Byl jsem zoufalý a připadal si jako budižkničemu.

Naštěstí, poslední dva případy až tak časté nejsou - když ale přijdou, je to opravdové peklo.

Když už mluvím, objeví se někdy (bohudík, v poslední době čím dál vzácněji) opačný problém: některá má slova (ač rozhodně nechci) druhé lidi zraňují. Zde je důležité říct, že "zlá slova" nepoužívám k útoku. Uchyluji se k nim velice nerad a jen v případech krajní nouze, když mě samotného někdo raní, případně řekne něco, co se mi zdá naprosto scestné. V takovém okamžiku mě jiné řešení než "zlá" (sprostá či necitlivá) slova nenapadá. Že jsem se pouze bránil, většinou už nikoho nezajímá.

Tohle všechno jsem ovšem, pěkně prosím, nenapsal, abyste mě litovali (nebo naopak soudili). A jestli mě náhodou někdy na svých cestách potkáte a budete se se mnou chtít dát do řeči, aspoň už víte, že (vzdor vašemu prvnímu dojmu) nejsem žádný nelida ani morous. Mějte se mnou svatou trpělivost. Hezký den a, jak to kdysi říkal jistý televizní hlasatel, "slunce v duši".