neděle 26. března 2017

Jak jsem přelezl Babu

Název tohoto článku by mohl leckoho vést k domněnkám, že půjde o popis něčeho zvrhlého. Že tady budu mluvit o nějakých "prasárnách" či (v nejhorším případě) sexuálním násilí. Ale nebojte se, nic takového jsem neprováděl, chraň Bůh! Tou Babou totiž nemám na mysli žádnou ženu, nýbrž kopec u Kosmonos, s vrcholem ve výšce 363 metry nad mořem. Kopec, kam jsem se společně s mámou včera vypravil v rámci akce nazvané Jarní přelez Baby, pořádané Signál rádiem.
Na kosmonoském náměstí jsme z autobusu vystoupili v 10:57. Start byl naplánován přesně na jedenáctou. K parkovišti, na němž byli účastníci shromážděni, nám ještě notný kus cesty zbýval. Početná skupina převážně postarších turistů opravdu vyšla načas - a navíc poměrně svižně -, tudíž jsme ji museli doslova dobíhat. S vypětím sil se to podařilo a my se zařadili na samý konec průvodu.
Dokud se šlo po silnici vedoucí směrem na Horní Stakory, drželi jsme se všichni jakž takž pohromadě. Nedaleko za mostem přes dálnici přišla odbočka vlevo, vstup do lesa a za malou chvíli i stoupání. Tam se dlouhatánský "had" začal postupně "trhat". Dlouho se mi dařilo akceptovat tempo, které dav nasadil. Při občasném ohlédnutí za sebe jsem sice zjišťoval, že moje mami trochu zaostává, ale nijak jsem se tím neznepokojoval. Dál jsem odhodlaně postupoval spolu s několika dalšími lidmi vzhůru prudkým svahem.
Nejprudší stoupání jsem měl už za sebou. Znovu jsem se ohlédl ... a máma nikde. Počal jsem se bát, jestli se jí něco nestalo. Nezkolabovala snad? Postavil jsem se na kraj cesty a nechal se předejít několika osamělými chodci. Hlavní skupinu jsem už málem ztratil z dohledu, když se máma konečně objevila. I tak jsem ale začínal být nesvůj. Vzpomněl jsem si na výlety, jaké jsme podnikali se školou či ještě předtím s Centrem. Tam by se nic takového stát nemohlo; tenkrát neexistovalo, abychom byli takhle rozdělení ...
A ještě v jednom ohledu jsem byl trochu zklamán. Když jsme došli na nejvyšší bod celé trasy, vůbec se to tam nepodobalo místu, kam jsem doufal, že dojdu. Já totiž už jednou na Babě byl, možná před deseti lety s tátou. Tenkrát jsem s ním z Horních Stakor, kde jsme nechali auto, došel až na samý vrchol, kam se šlo místy krkolomnou cestou okolo bývalého lomu. A odkud se naskýtal krásný výhled do krajiny. Jenže tentokrát (rozumějte včera) to bylo jiné. K výše popsanému místu jsme se já a máma vůbec nepřiblížili. Dostali jsme se jen k jakési osadě (pokud si to pamatuji správně, jmenovala se Brejlov) a kochat jsme se mohli leda tak opodál pohledem na modrofialově kvetoucí podléšky nebo na strakaté kozy za plotem u jednoho stavení.
Zhruba za hodinu a půl (bez zastávek!) jsme dorazili do cíle, jímž byla zahrádka jisté restaurace v Bakově nad Jizerou, kde každý dostal opečenou klobásu a pivo či limonádu. Zde jsme se také setkali s jednou mojí učitelkou ze školky. A rovněž jsem se tu nechal vyfotit s moderátorem Lubošem Dvořákem z pořádajícího rádia. Hezká tečka, no ne?


pátek 10. března 2017

Ďábelskej guláš

Dnes, krátce po poledni. Sedím v autobuse z Prahy. Vracím se od lékaře. Koukám se z okna, když tu zaslechnu vyzvánění svého mobilního telefonu. Kdosi mi píše. Podívám se - a ona je to (poněkud opožděná) zpráva od babičky, že mi drží palce. Odepíšu, že jsme s mámou už na cestě zpátky. Že jsme to dnes zvládli celkem brzy, protože jsem nemusel na odběry.
Babička mi o něco později napsala:
"Až budete doma, tak se ozvěte."
Udělal jsem, co bylo psáno. Jakmile jsem dorazil, napsal jsem jí, že už jsem doma. Máma mi však řekla, že jsem měl mezi řádky vyčíst zájem o to, jak jsem dopadl na kontrole, z níž jsem se právě vrátil. A též cosi o tom, že když mě někdo požádá, abych se mu ozval, zpravidla očekává, že mu zavolám.
Ptal jsem se, proč lidé jednoduše neřeknou, co přesně chtějí. Odpovědí mi byly pouze jakési fráze o nepsaných pravidlech a čtení mezi řádky.
"Pokud vím, tomu se říká paranoidní bludy, když někdo čte mezi řádky."
Otázala se, zda bych byl ochoten své tvrzení zopakovat u psychiatra. Přešel jsem to mlčením. Za chvíli jsem znovu vznesl svůj dotaz. Dočkal jsem se však stále týchž vět. Že bych se měl učit nepsaným pravidlům ...
"Chápu. Chceš mě naučit paranoidním bludům a nepsaným pravidlům," odvětil jsem po krátké úvaze dodal: "Což je v podstatě totéž."

Sousloví "paranoidní bludy" jsem si posléze vyhledal na Googlu. Tam jsem hned zkraje našel odkaz na WikiSkripta, článek na téma bludů. Otevřu, začtu se. Skutečně, jistou podobnost mezi popisovanými chorobnými přesvědčeními a tím, co mi povídala máma, najít lze. Člověk trpící paranoidními bludy si myslí, že ho někdo pronásleduje, škodí, či naopak miluje. A já přece měl číst mezi řádky, že se o mě babička zajímá.
Ale možná se jenom docela obyčejně mýlím. I to se může stát. Autisté, mne nevyjímaje, mívají často v nepsaných pravidlech (zvlášť, pokud jde o komunikaci) "pěknej ďábelskej guláš".