Woÿta

Já u pramene jsem a žízní hynu;
horký jak oheň, zuby drkotám;
dlím v cizotě, kde mám svou domovinu;
ač blízko krbu, zimnici přec mám;
nahý jak červ, oděn jak prelát sám,
směji se v pláči, doufám v zoufání;
mně lékem je, co jiné poraní;
mně při zábavě oddech není přán;
já sílu mám a žádný prospěch z ní,
srdečně přijat, každým odmítán.

Tak začíná balada, kterou François Villon (1431 - 1463) napsal v Blois, u dvora vévody Orleánského. Ale o tomto významném francouzském básníkovi pozdního středověku tady dneska psát nechci.

Jak asi čtenář postřehl, v básni se to jen hemží prohlášeními, jež si zhusta protiřečí. Větami a slovními spojeními, nad nimiž zůstává rozum stát. Podivuhodnými, naprosto neočekávanými a nepravděpodobnými jevy. Jedním slovem: paradoxy. Voilà!

Když se totiž ohlédnu za uplynulými třiceti lety svého života, chtě nechtě si musím přiznat, že se v něm nejrůznějších paradoxů vyskytlo (a dosud vyskytuje) víc než dost. O některé z nich bych se s vámi dnes rád podělil.

Vodomil

Mám rád vodu. Na tom by asi nebylo vůbec nic divného ... za předpokladu, že bych uměl plavat. Jenže já, bohužel, jsem neplavec. Sice vím, jak se to dělá, ale zkoordinovat správně pohyby rukou a nohou mi zkrátka není dáno. Jednou - byl jsem tehdy ještě dítě - dokonce stačilo málo k tomu, abych se utopil.

Střih v čase... Je mi (asi) 7 nebo 8 let. Trávím jedno letní odpoledne s tátou a starším bráchou Lukášem na přírodním koupališti v jihočeských Trhových Svinech. Stoupám po schůdcích na jednu ze skluzavek (byla tenkrát, myslím, natřená žlutě). Táta s bráchou jsou na nafukovací matraci. Brácha dostává za úkol mě chytit. Jsem na vrcholu. Sedám si. Odstrčím se. Jedu. A pak ... ŽBLUŇK! Na chvíli se nade mnou hladina zavřela, jsem v zeleném vodním světě. Brácha to nestihl. Naštěstí mě brzy z vody na matraci vytáhl táta. Jsem zachráněn.

Přes tento zážitek, jenž mohl být klidně mým posledním, jsem na vodu nezanevřel. Tam, kde stačím, se do ní ponořím rád. Ba nemám ani strach cestovat lodí. Každou plavbu, kterou jsem dosud absolvoval, jsem si náramně užil. Pokud do toho tedy nepočítáme jednu cestu přívozem přes Vltavu z pražské Výtoně na Císařskou louku v září před osmi lety. Tehdy jsem trochu nahnáno měl, protože ono maličké plavidlo se se mnou a mojí mamkou povážlivě naklánělo nazad... Ale do cíle jsme tenkrát živi a zdrávi dopluli.

Trpaslík

"Já nechci růst! Já chci být trpaslík!"

To jsem ještě jako malý kluk naprosto vážně prohlašoval. No, neprošlo mi to. Záhy byla zahájena hormonální léčba, díky níž se ze mne stal obr, kterému do dvoumetrové výšky schází jen 9 centimetrů... Ne, trpaslíkem už fakticky nebudu. Spíš, aspoň na nějakou dobu, naopak nejvyšším členem rodiny.

Kazatel, který ztratil víru

Asi jako každé jiné dítě, i já měl nepřeberně mnoho představ o tom, čím bych jako dospělý chtěl být. Ne, u mě nešlo o žádné popeláře nebo kosmonauty. Měl jsem jasno, že ze mě bude módní návrhář nebo architekt, případně (zase z jiného oboru) závodník ve Formuli 1.

Ale úplně první, o čem jsem snil, byla dráha kněžská. Zkrátka a dobře, viděl jsem se, jak někde v kostele promlouvám k věřícím z kazatelny. Jenže život v rodině skrz naskrz ateistické mě na dlouhá léta od Boha a věcí duchovních odvrátil. Cestu zpět hledám dosud.

K dalším jen krátce:

Středoškolské studium (obor knihkupectví) jsem zakončil maturitou s vyznamenáním, a přece jsem zatím nebyl nikde zaměstnán (dobrovolnictví v domově seniorů nepočítám).
Dokážu sepsat dlouhou stať, ale je pro mě těžké někomu něco vyprávět "naživo".
Učil jsem se anglicky a francouzsky, ale s cizincem bych se nedomluvil (nestíhám).
Někdy je pro mě obtížnější dešifrovat, jak druhý člověk svá slova myslí, než vyluštit středně těžké sudoku.

Našlo by se toho samozřejmě ještě mnohem víc, ale to by bylo na dlouhé povídání. Děkuji, že jste dočetli až sem. Mějte se krásně. A doufám, že to pro vás nebyla ztráta času. To bych vážně nerad.

Au revoir, mesdames et messieurs.