Utržené listy

Plachtí
či letí s větrem jako šípy -
zažloutlé utržené listy
v zeleném letním háji.

Do zvonků u cesty
déšť celé dopoledne bubnoval,
ještě teď do nich kape,
ale nic platné.
Potichu se loučí,
pomalu kvítky uvadají.

Jen podle kvítí poznat se dá,
že ještě podzim nepřišel.
Když vidíš rzivé listí rozházené v trávě,
když zavane chladně, uvěřil bys hravě:
již je tu říjen nejspíše.

Jen rozvité lilie
a vlaštovky nízko kroužící
o létě jasně svědčí
na naší hlavní ulici.

Výsluní

 Ve vysoké trávě na slunečném vrchu jsem prošlapal nepatrnou pěšinku. Kdopak mě tady nad městem sledoval? Kdo o mně ví? Z lidí nikdo. Snad jenom Bůh a zpěvní ptáci ve větvoví planých ovocných stromů.

Provázen pouze všudypřítomnými cvrčky, scházím z vrcholku na stráň, která se zprudka svažuje k řece. Usedám a úplně se ztrácím mezi dlouhými stébly. Jako bych byl malým zajíčkem, odebírajícím se v tomto opuštěném sadu ke spánku.

Zvon ze zámecké věže odbil čtvrtou. Chvíli nato přese mne přeletěl ptačí stín. Stébla se kývají vánkem, tu více, tu zase jenom zlehka. Jedinkrát se ozve kukačka - a zmlkne.

Můj levý palec si ke svému přistání vyhlédl drobný brouk, černý se skvrnami rudými jak oheň. Pohyb jeho nožek na kůži vůbec necítím - do chvíle, kdy se odrazí k letu.

Malíř

Stal jsem se malířem,
barvitě ztvárňujícím krajiny a zátiší,
který však odhodil paletu,
rozlámal štětec
a za svůj nástroj jediný
pojal obyčejné slovo.

Stal jsem se kacířem,
jenž proplouvá mezi proudy názorů,
jediným domněle správným nesvázán,
a o záležitostech některých
dovoluje si nic nevědět.
Kacířem, velebícím stejně Matku Zemi
jako Boha a jméno Ježíšovo.

Stal jsem se dospělým mužem,
a přece o sobě stále všechno nevím,
přece jsem sobě sám trochu záhadou.

Co ještě stát se ze mě může?

Znám svět i sebe málo.
Jsem kdosi věčně putující,
jsem kdosi věčně tápající,
jsem kdosi věčně hledající
někde na půli cesty
mezi horskou poustevnou
a gotickou katedrálou.