sobota 7. prosince 2019

Peklo? Tam jsem ještě nebyl...

Uvědomuji si, že s tímhle článkem přicházím trošku pozdě, ale nic naplat.
Na úvod bych se s vámi rád podělil o jednu ze svých nejstarších vzpomínek (ne-li úplně nejstarší). Pochází z doby, kdy mi bylo asi tak pět a chodil jsem do školky, respektive stacionáře pro mentálně i jinak postižené děti v Mladé Boleslavi.

Představte si velký sál plný lidí. Dlouhý stůl se div neprohýbal pod zlatavými a stříbrnými podnosy, plnými nejrozmanitějších dobrot. Všude vládl čilý ruch. Uprostřed tohoto reje k nám zčistajasna zavítal Mikuláš spolu s andělem a dvěma čerty. Stejně jako ostatní děti jsem tehdy odříkal básničku, dostal nějaké sladkosti, ale (tady to začíná) zdráhal se poděkovat. Bylo mi řečeno, že si mě čerti odnesou do pekla. Se slovy „V pekle jsem ještě nebyl.“ jsem se tedy nechal strčit do pytle. Naivně jsem se domníval, že uvidím všechno tak, jak se peklo obvykle popisuje: čerty, ohně pod kotli a tak.
Když mě z pytle vytáhli, byl jsem zklamán. Nečekalo na mne totiž vytoužené podsvětí, nýbrž pouze důvěrně známá zahrada. Žádní ďáblové, žádné ohně, žádný Lucifer – místo pekla jsem se octl jenom venku přede dveřmi. Podvedli mě. Cpal jsem se do pytle zpátky, leč marně. Mé přání nesplnili.

S odstupem let mi dochází, že jsem onou naprosto nevinně pronesenou větou na sebe seslal prokletí. "S čím kdo zachází, tím taky schází," říká se. Peklo tedy do mého života za čas vstoupilo, ale v úplně jiné podobě. Úlohu ďáblů převzala část spolužáků na základní škole. Nepočítám-li chvíle, kdy jsem s dotyčnými hochy o některých přestávkách hrál různé počítačové hry, byl jsem pro ně tak akorát "divnej brouk" - exot, podivín, šašek. Se svou touhou po vzdělání, nepochopitelnými zájmy a místy až brutální upřímností jsem absolutně nepatřil do jejich světa - a jak se naskytla příležitost, dali mi to pěkně "sežrat". Výsledkem bylo, že jsem začal z některých hodin (hlavně hudební a tělesné výchovy) odcházet. Než abych se účastnil kolektivních her, usedal jsem raději u stolku na chodbě, ukryt pod listy jakési rostliny (snad palmy) a, nikým nerušen, trávil čas kreslením komiksů a sepisováním prvních příběhů.
Ani na druhém stupni - poté, co mě původní třída vyloučila ze svého středu - se má situace o moc nezlepšila. Opět jsem nezapadl. Důvody? Vesměs stále tytéž: dychtivá touha po poznání, naprosto odlišné představy o životě, rituály, kvůli nimž mě všichni považovali za blázna ... a také skutečnost, že jsem se neobešel bez asistentky. Což (spolu s individuálním výukovým plánem a výhodami z něj plynoucími) bylo trnem v oku i spolužačkám ze střední školy. Ve třeťáku jsem to už málem vzdal a nechal se zavřít do blázince.



Díky Bohu, vše výše zmíněné se mi podařilo přestát. A ačkoli si nepřipadám příliš kompetentní k tomu, abych někomu udílel rady, jednu si přece neodpustím. Slovo, byť zdánlivě nevinné, se rychle může stát ostře nabitou zbraní, namířenou i proti vám. Myslete na to, než řeknete, že (třeba, jako já) chcete do pekla.

pátek 8. listopadu 2019

Ledové srdce?

Leckdo nás autisty považuje za bytosti, kterým jsou city a empatie naprosto cizí.
Sice tuším, co lidi k podobným domněnkám vede, ovšem souhlasit s nimi skutečně nemohu. Jak už z popisu mého blogu jistě kdekdo pochopil, sám jsem "na spektru". A troufám si tvrdit, že v nedostatku empatie (natož absenci citů vůbec) můj problém vážně nevězí.
Ale dobře, zkusme si nyní představit, že bych byl právě takový, jak se o autistech říká (viz výše). Teď mi řekněte: mohl bych snad celých pět let působit jako dobrovolník v domově důchodců? Dokázal bych se snad se svými blízkými radovat, když se jim něco podaří, a vroucně se za ně modlit, když jsou v úzkých? Napadlo by mě vůbec navštívit svoji babičku v nemocnici a aspoň trochu jí svou přítomností zpříjemnit tam strávené dny? A dokázal bych snad pro někoho ze stovek svých básní (pokud bych vůbec nějaké psal) vybrat několik přesně jemu na míru?
Asi sotva.
Nechci tady ze sebe pochopitelně dělat žádného anděla. Co jste právě četli, nechť vám pouze pomůže k pochopení, že kámen úrazu se skrývá úplně jinde.
Za prvé, ne vždy mě napadne podat druhému pomocnou ruku. Častokrát ano, avšak zhruba stejně často taky ne. To neznamená, že by mi ostatní byli lhostejní. Naopak, pomůžu rád. Jenže, pokud mi dotyčná osoba nedá jasné instrukce (případně mlčí), těžko se mi odhaduje, zda nastal ten správný čas něco udělat. Pak může dojít k situaci, že se na mě někdo rozzuří, protože jsem nesplnil jeho (nevyřčené) očekávání.
Za druhé, nezřídka víc popřávám sluch své mysli. Nad city zvítězí logika, která je občas až krutě neúprosná. A pokud jednání nebo požadavky druhé osoby této logice (či obecně mému přesvědčení) příliš odporují, bývá, obrazně řečeno, "oheň na střeše". Někdy (dnes už naštěstí vzácně) to z mé strany končí dosti nevybíravými slovy, která mohou dotyčnému ublížit. K takovým projevům se však uchyluji velice nerad. Přese všechno mi na blízkých záleží a zraňovat je doopravdy nechci.

Existují samozřejmě i jedinci - a musím podotknout, že nejen mezi autisty -, kteří z rozličných pohnutek (tlak společnosti, zlomené srdce a mnohé jiné) své city vytěsnili, zadupali a pohřbili co možno nejhlouběji. Nutno ovšem říct, že osobně jsem mezi lidmi "na spektru", s nimiž se tu a tam scházím, nikoho takového nepoznal.

sobota 2. listopadu 2019

Podivná místa

(záznam snu, 27. 10. 2019)

Nemám tušení, kde jsme se tam vzali.
Já a máma stojíme na chodbě jakéhosi domu. Vlevo dolů, napravo nahoru vedou schody a středem jezdí výtah. Přivolám ho. Nakládám do něj pár věcí, které jsme kdesi koupili. Při tom si všímám dvou zvláštností. Za prvé, že poschodí tohoto domu jsou zřejmě očíslována naopak - první nejvýš, nejníže šesté. Za druhé, že výtah, ač prostorný, mě i mé věci najednou neuveze. Natáhnu tedy ruku ke tlačítku s číslem 5 a vycouvám. Dveře se zavřou, kabina vyjede o patro výš. My dva musíme po schodišti.
Nahoře zjišťujeme, že naše věci ve výtahu nejsou. Jakási paní, která tu právě uklízí, nás posílá do krátké, neosvětlené chodby. Za ní se všechno mění: už žádná obytná budova, ale nejspíš nemocnice. Ne, nechci tu strávit ani jedinou minutu. Z místnosti, kde zní přes sebe několik hlasů, procházím ven.
Vítá mě liduprázdná křižovatka dvou dlážděných ulic. Jsou tu i koleje pro tramvaj, ale nikde nikdo. Dokola jen les.
Šikmo napravo stojí nějaká chátrající budova. Veliký dům - oprýskaný, okna vymlácená. Přesto mě právě do těch míst něco táhne. Přijdu blíž, nahlížím rozbitým oknem do prostorného pokoje. Holé stěny pestrobarevně pomalované, na podlaze kaluž vody. Nic víc.
Ke svému úžasu záhy shledávám, že i v takovém příbytku, co div nehrozí zřícením, někdo žije. Ze dveří vyjde mladý muž, asi tak můj vrstevník, vysoký, hubený, celý v modrém oblečený. Zve nás dál, do svého podivného království.
Chvíli jsme pobyli v šerých zákoutích, pak dáváme se na cestu dál. Slunce se sklání k západu. Starý dům necháváme za zády.

Dál? Něco se muselo stát. Něco zlého, co už navždy zmizelo v zapomnění.


neděle 29. září 2019

Dítě, nebo dospělák?

Musím se v duchu smát, když mě na ulici nějaké kolemjdoucí děcko počastuje slovem "pán". Jasně, při mojí téměř dvoumetrové výšce se to nabízí, ale... Jaký jsem pán? Čí jsem pán? Ničí a ničeho, někdy dokonce ani svého času ne.
A vůbec: cítím se víc jako dospělý, nebo jako dítě? Tuhle otázku jsem dostal před pár dny v jisté skupině na Facebooku. Ještě před nějakými sedmi - osmi lety bych odpověděl jednoznačně, že jsem ještě dítě. Tentokrát jsem zvolil možnost "dospělý", i když si tím jsem jist tak napůl.
Na jednu stranu: táhne mi na třicet a navenek dospěle vypadám. Fakta dále hovoří o tom, že jsem si již dokázal domluvit tři autorská čtení, uspořádat dvě komorní setkání mně podobných lidí...
Nakoupit? Ano, zvládám - pokud dostanu seznam potřebných věcí.
Objednat si jídlo a pití v restauraci nebo kavárně? Zvládnu. Sice mi to občas trvá dlouho, ale nakonec si z menu vždycky vyberu. Naproti tomu: vymyslet, co budu mít k obědu doma, jeví se jako téměř nadlidský úkol. Možností je nekonečno a napsané nejsou nikde. A i kdybych nakrásně věděl - smůla, uvařit si stejně nedokážu. Chtěl bych se naučit, ale ještě jsem se k tomu nějak "nerozhoupal".

Kolemjdoucí mě v drtivé většině případů vidí dobře oblečeného a celkem i upraveného. Mohou se tak domnívat, že o sebe (nebo přinejmenším o své ošacení) velmi dbám. Ovšem pravda je taková, že (nesmějte se, prosím) o tuhle stránku pečuje spíš moje máma. Že bych si sám šel koupit nové oblečení nebo boty? Vyloučeno. Za a) mě to vůbec nenapadne a za b) pro mě jsou návštěvy obchodů s oděvy, asi jako pro většinu mužské populace, vyčerpávající. Nejhůř, když mě máma na takové místo (třeba do obuvi) zatáhne zničehonic, bez varování. To pak nám oběma nastává peklo. Mně proto, že jako správný autista nesnáším prudké, nečekané změny, a mámě proto, že pak na její adresu kolikrát padají silná, ne-li až sprostá slova. Já vím, myslí to dobře, ale co je to za pomoc, když kvůli ní přijdu o svůj klid?
Úřady a lékaři? Asi takhle: na místo (na magistrát, do nemocnice atd.) bych snad i dojel, ale už bych (vinou svých nedostatků v komunikaci) nic nezařídil. Nehledě na to, že o doktorech obecně nemám příliš dobré mínění a některým (zejména zubařům) bych se nejraději vyhnul velikým obloukem.
A ve výčtu úkonů, jež ve svém věku dosud nezvládám, by se dalo pokračovat.

Teď ale o jiných, veselejších věcech.
Někomu můžu připadat jako přerostlé dítě kvůli některým svým zájmům.
Když už jednou za dlouhý čas jdu do kina, zpravidla nad hraným filmem zvítězí animovaný. Posledně třeba Mrňouskové nebo první díl Angry Birds (ano, i mě si tihle naštvaní ptáci před časem naprosto získali). Co na tom, že se jsem v sále jediný dospělý (rodiče nepočítám) mezi samými dětmi?
Že mám na různých místech po bytě spousty plyšáků? Jasně, za tohle mě může někdo nazvat třebas infantilním. Aťsi. Kolikrát jsem se už zapřísahal, že žádná další plyšová postavička do domu nesmí... A jak už to bývá, s další akcí v některém obchodním řetězci šlo předsevzetí do kopru. Takže se k nám teď z Billy stěhují již zmínění naštvaní ptáci.
Že ve svých skoro třiceti letech kreslím pastelkami? Co má být? Znám jistou pražskou umělkyni (dospělou!), která s nimi dokáže doslova kouzlit. A smím-li to tak říct, "udělala díru do světa". Má vlastní malou galerii na Starém Městě, na síti desítky (ne-li stovky) fanoušků; kalendáře, knížky a další předměty s její tvorbou jdou na dračku. Nezbývá mi než před ní smeknout.

Závěr? Co jsem - dítě, nebo dospělák? Tak i tak. Trochu dospělý muž, který už ví, kam v životě směřuje - a zároveň tak trochu velký kluk, co si ještě rád hraje.


neděle 21. července 2019

Co pošeptal déšť

Co pošeptal déšť
těm zvonkům na stráni, v lese?
Odešel tiše,
a tak nic nedovíme se.

Vysvitlo slunce.
Větve jen slabě šumí.
Ztraceným slovům deště
sotva kdo porozumí.

(19. 7. 2019)







sobota 6. července 2019

Letní romance

(báseň v próze)

Přede mnou tůň jako zrcadlo.
Nepatrné vlnky se zvolna blíží od protějšího břehu, z míst, kde hustě, jedna vedle druhé rostou vrby.
Za vrbami a všude okolo je rozkvetlá louka. Fialové a bílé kvítí, někde uvadající vlčí mák, jinde zas bodláky nastavují slunci své rozježené pichlavé bledé hlavy. Co chvíli přeletí bělásek nebo vodu rozčeří malá rybka. Cvrčci hrají a ptáci pějí ostošest.
Zafoukal vítr - a do trávy na břehu se z vysokého stromu sneslo pár žlutých lístků. Jdu dál. Rozloučím se s tůní, vrbami i malým ostrůvkem. S jasným sluncem a bílými mráčky nad hlavou šlapu prašnou cestou kolem zlatavého pole. Za okamžik už mě vítá město, jeho zahrádky a domy podél dlouhé, zdánlivě nekonečné hlavní třídy.
Květiny v oknech, za plotem borovice, které se pnou skoro až do nebes. A přede mnou pustá šedá dálka sobotní ulice.

úterý 25. června 2019

Ráno na louce

Pod lesem zlátne obilí,
u cesty kvete mák.
Na nekonečném blankytu
dnes není ani mrak.

Při zemi krouží motýli.
Přes louku za řekou
domů se vydávám,
na cestu dalekou.

Sám mezi hvozdíky,
kopretinami,
kvítím, které hraje
všemi barvami.

Slyším tu skřivánky
a cvrčků na tisíc.
Vítr mi hladí tvář.
Co bych si měl přát víc?

úterý 28. května 2019

Slunečná samota


Dva mladé stromky,
kaštany červené
nad vinicí kvetou,
v zahradě zelené.

Jenom slabý vánek
vane krajinou,
od lesů sem zvolna
temné mraky jdou.

Jsou ještě daleko.
Slunce stále hřeje.
Nad zámeckým parkem
mnoho hlasů pěje.

Slunečná samoto!
Teď nic mi není třeba.
Ptačí zpěv, teplý vzduch
sladce mě ukolébá …

(27. 5. 2019)

úterý 21. května 2019

Když prší štěstí...

Celé včerejší dopoledne (a ještě značnou část odpoledne) u nás lilo jako z konve. Na zem dopadaly provazy deště, krajina byla zcela zahalena šedým závojem.
Kdy už to začalo vypadat, že se počasí zlepší, vyšel jsem si na procházku. Stále trochu pršelo, ale já se svého plánu nevzdal. S deštníkem nad hlavou jsem se pomalu vydal hlavní ulicí nahoru do centra.
Na náměstí si nějací dva malí romští kluci kopali pestrobarevným míčem.
"Pane, nahrajete nám?" ptá se mě jeden. Souhlasil jsem - a začal s nimi hrát. Pro těch několik málo kolemjdoucích to musel být zvláštní (ne-li směšný) pohled: chlap jako hora se v dešti, deštník stále nad sebou, rychlostí blesku honí sem a tam po dlažbě za mičudou! Ale mně to bylo úplně fuk.
Tak jsem tam s těmi chlapci hrál a oni mi zatím kladli všetečné otázky. Kolik je mi let, jestli znám Avengers a Spider-mana, jestli mám holku, jestli ještě chodím do školy ... Na většinu dotazů jsem jim dokázal dát odpověď. Kromě jediného:
"Pane," (i po představení jsem pro ně byl "pán") "když teda nechodíte do školy, proč máte na zádech tašku?" To jsem jim vysvětlit nesvedl.
Zatímco jsme kopali (já to podle jejich soudu moc neumím), déšť ustal. Po chvíli jsem se rozhodl pokračovat ve své cestě. Mlčky jsem jim rukou pokynul na rozloučenou a s úsměvem na tváři je opustil.
I takhle to může vypadat, když někomu (doslova) "prší štěstí".

středa 8. května 2019

Léky na duši

"Co děláš, když jsi smutný?"
Tento dotaz, položený loni v září jistou dámou z obecenstva v Divadle Kampa, mě vážně přivedl do rozpaků. Jak to, pomyslí si někdo, vždyť je to přece jednoduchá otázka. Inu, je i není.
Proč? Protože, věřte nebo ne, smutek se v mém životě vyskytuje velmi vzácně. Daleko spíš se v některých nepříjemných (zejména nepředvídaných) situacích cítím rozčarován, zrazen, případně nastupuje děs, zmatek či naprostá marnost a zmar.

"Mohl bys to, prosím, trochu rozvést? Co bývá příčinou?"
Třeba nějaká okolnost, která zmaří moje plány. Nebo se to stává, když jsem vystaven prudkým, nečekaným změnám. Když mě zasáhne nějaká zlá zpráva. Když mi někdo něco slíbí, a nesplní (eventuálně popírá, že mi nějaký slib vůbec dal). Když se mi dlouhé minuty nedaří se s někým dorozumět, vysvětlit mu, jak něco vidím.

"Dobře. A co tedy v takovém okamžiku uděláš? Co ti pomůže?"
Pro mne osobně existují čtyři možnosti.
V těch nejlehčích případech se mým lékem na bolavou duši stává hudba. Pustím si nějakou svoji oblíbenou písničku "na plný pecky" a za malou chviličku je po problému.
Někdy (ač velice zřídka) mi v těžších případech pomůže se ze svého trápení vypsat. Člověku se uleví a papír snese v podstatě cokoli ...
Když je zrovna venku hezky, vyrazím někam dál od lidí, na louku či do lesa. Být sám se stromy, trávou a ptáky - to je pohlazení pro mou duši.
A pokud už jde opravdu do tuhého, je tu možnost čtvrtá, poslední - a pro mě stoprocentně spolehlivá. Totiž: vzít si nějakou knížku (zpravidla sbírku básní) a někam se s ní schovat. V našem bytě je pro tyto účely jedno zákoutí jako stvořené. Jde o miniaturní prostor v nejzazším koutě ložnice. Z jedné strany moje knihovna, z druhé dveře do spíže a z té třetí mě před zraky příchozích z obývacího pokoje skrývají veliké šatní skříně. Případně z tohoto zátiší projdu ještě dál - a v maličké přeplněné spíži se zavřu.
Zní to šíleně, že ano? Ale funguje mi to. Tak se věci prostě mají.

"Zajímavé. Ale co když tě něco zlého potká na veřejnosti, někde uprostřed velkoměsta, kde žádný klidný kout není - a ani nemáš po ruce papír nebo knížku? Co pak?"
Bohužel, tady je každá rada drahá. Většinou mi nezbývá než si tím projít a snažit se to nějak rozdýchát. Jde to ztuha, ale za určitý čas (od pár minut až po několik hodin, to se případ od případu liší) se všechno v dobré obrátí.

sobota 4. května 2019

Pírko


Páteční odpoledne
na pěšině kolem tůně,
podmračený čas.

Okolo kvetou
bělostné i fialové
hluchavky.
Jinde zas na zem
spadala bílá okvětí
z planých stromů.

Mezi nimi
nacházím bílé pírko.
Zvedám ho,
beru do dlaně,
s sebou odnáším.

Někde ho zanechám.
Kdo ví,
třeba ho vítr odvane,
třeba ho vítr odnese,
možná však zůstane
a lidská ruka dotkne se …

Možná ho najde dítě,
dušička veselá.
Možná však někdo ztrápený
uzří v něm kousek perutě
dobrého anděla.

(3. 5. 2019)

pondělí 29. dubna 2019

Dešťová óda

Prší noc a den,
prší na trávu, na šeříky,
prší do růžových tulipánů,
vše živé k nebi volá: "Díky!"

Prší, kapky pleskají,
tvoří se kruhy na loužích.
Děkuji, že ten suchý čas
krajinu víc už nesouží.

Jaká je to symfonie!
Hlásky pěvců v jarním dešti
jasnými tóny sdělují
jediné: "Nám prší štěstí."

pondělí 8. dubna 2019

Modlitba za vodu


Smím prosit?
Smím prosit, nebe,
aby kapky na zem padly,
aby květy neuvadly?

Smím prosit
o šedivé setmění,
o deštivou chladnou noc
a deštěm provoněné ráno?
O vodu, o pomoc?
Ano?

Se mnou
celý kraj,
tráva, stromy, ptáci
k nebi se pokorně
obrací.

neděle 31. března 2019

Vrby


Vrby se sklání,
jak staré čarodějky
stojí nad vodou
a rozpuštěné vlasy,
dlouhé žlutavé rozpuštěné vlasy
jim splývají,
málem se v řece smáčí.

V zrcadle
se šedé mraky zračí,
dešťová oblaka
pomalu táhnou,
zvolna plynou
nad krajinou.

Vrby,
nad vodou strnulé
vědmy
všechno vidí.
Za nimi, v ohybu,
stranou lidí
jeden smrk se tyčí,
jako temný stín,
k nebesům šedivým.

Ustal déšť.
Nejtemnější mrak
už odplouvá,
už za ním tuším
slunce svit.
Dál mohu jít –
a vám,
mé vrby,
sbohem dávám.

(28. 3. 2019)




neděle 17. března 2019

Nehraji si na mudrce.


Nehraji si na mudrce.
Nemám svatozář.
Nejsem prorok, divotvůrce.
Kdo káže, bývá lhář.

Kdo moc mluví, povykuje,
ten tuze málo slyší.
Lépe činí, kdo naslouchá,
kdo se chvíli ztiší.

Nechoď ke mně pro radu.
Co bych ti měl říct?
Je mi líto, člověče.
Vím, že nevím nic.

pondělí 11. března 2019

Duha

Spatřil jsem duhu.
Divukrásná byla,
nad polem zeleným
barvami zazářila.

Hnal jsem se za ní
jak pošetilý!
Zhasla mi zakrátko,
v pouhé chvíli.

Ty pestrý přelude!
Se sluncem stvořil tě déšť.
Kdo běží za tebou,
tomu se rozplyneš.

"Prodli, okamžiku!
Aspoň chvíli stůj ..."
Zbožné přání.
Duhový přízrak můj
nepočkal chvilku ani.

(10. 3. 2019)

neděle 24. února 2019

Ovce

Se sluncem v zádech zase jdou
oblačné ovce oblohou.

Kráčí nad hlavou
modrou dálavou.
Vidí pole, křoví.
Kampak táhnou? Kdo ví?

Nekonečnou cestou
přes louku i město,
přes řeku i bor
míří za obzor.

Se sluncem v zádech zase jdou
oblačné ovce oblohou.

Z košatého stromu
u malého domu
zazpívá jim pták.
Jdou si jenom tak.

Sledují nás tiše
z té nebeské výše,
celý dlouhý čas
pozorují nás.

Se sluncem v zádech zase jdou
oblačné ovce oblohou.

sobota 16. února 2019

Ranní mráz


Vzduchem krouží havrani.
Koruny jsou plné jíní,
bělají se jako sníh.
Ranní mráz se ještě činí.

Bíle svítí stromoví:
břízy, lípy, topoly.
Pomalu, jen pomalu
mlha stoupá z údolí.

Ze všech stromů prší,
sílí slunce zář,
paprsky teplými
hladí moji tvář.

Jinovatka taje,
mlhy ustupují.
Po blankytu nebe
bílé šmouhy plují.






středa 30. ledna 2019

Hello!

Někteří lidé mne obviňují, že neumím zdravit.
Ovšem, toto tvrzení má s pravdou společného velice málo. Pozdravit, popřát někomu "dobrý den" dokážu ve spoustě řečí (ve většině případů tím však má znalost daného jazyka také končí). Hello! Bonjour! Buenos días! Guten tag! Bon giorno! Kalimera! Šalom! Salam alejkum! Problém je úplně jinde.
Pokud dotyčnou osobu znám (a ihned rozpoznám), pak mi pozdrav žádné potíže nečiní. S cizími, neznámými lidm je to ale jinak. Jasně, nic zlého bych náhodným kolemjdoucím nikdy nepřál; ať jsou šťastní, ať se jim daří. Jenže ... nevím, co jsou zač; neznám je, a tak kolem nich projdu mlčky, jakoby nic, maximálně s lehkým úsměvem. Když je navíc tím cizím člověkem malé dítě, jsem poněkud v rozpacích. Jak mám na jeho pozdrav odpovědět? Říct mu "ahoj" jako někomu důvěrně známému, nebo "dobrý den" (což mi přijde trochu divné)? Netuším, tudíž dělám "mrtvého brouka".
To, že cizí lidi nezdravím (nebo na pozdrav neodpovídám), bohužel občas někoho pobouří. Jako zhruba před měsícem jednu starší dámu. Procházel jsem zrovna jedním malým parčíkem v dolním městě. Na jediném chodníku, který tudy vede, stála ona paní se svým psíkem. Přísahal bych, že jsem ji nikdy v životě neviděl (či si to aspoň nepamatuji). Tak ji beze slova minu. Najednou se za mnou ozve její káravý hlas: "A co takhle dobrý den?!" Otočím se a zaraženě se jí ptám, kdo je a odkud mě zná. Řekne mi pouze tolik, že se zná s mými rodiči. Prohodíme ještě pár slov, rozejdeme se každý svou cestou. Ale ještě chvíli mi z právě proběhlé situace jde hlava kolem.
Nejhorší pro mě ale bývá následující. Jdu si klidně po svých cestách, ponořen hluboko do svých myšlenek. Tu mě z mého rozjímání kdosi vytrhne. Hlas (a třeba i tvář) ihned poznám, ale nestihnu zareagovat. Známá osoba je pryč. A já si začnu připadat jako největší pitomec pod sluncem. Tak trochu jako Sepp Jörgen, prostoduchý rybář z Dykova Krysaře. Ten taky všechno vždycky pochopil až za dva dny ...
Vy všichni, kdo mě odněkud znáte, nebuďte rozhořčeni, až kolem vás příště projdu bez jediného slova. Není za tím nevychovanost ani arogance, jak si možná myslíte. Buď si docela obyčejně nevzpomínám, nebo bloudím po svém vnitřním světě. Děkuji a na shledanou.

pátek 25. ledna 2019

Stopy


Čaruje mráz. Je tenkým ledem pokryta
na kraji města zelenavá tůň.
Zmrzlý sníh se drží ve stopách
na pěšině, kterou kráčel kůň.

Kam odešel?
Nikdo nepoví.
Zbyl jen otisk
jeho podkovy.

(22. 1. 2019)

čtvrtek 10. ledna 2019

O motýlech, čarodějce a zakletém muži

I

Na malém palouku uprostřed temných lesů, kde kvetou žluté a bělostné sasanky i fialové zvonky; na místě, ke kterému všechny pěšiny dávno zarostly kapradím – tam stojí vysoký, mechem pokrytý balvan, jenž se podobá zkamenělému poustevníku v dlouhém mnišském hábitu. A pod tím skaliskem vyvěrá ze země pramen křišťálově čiré vody.

K pramínku se začali náhle slétat pestří motýli. Devět jich usedlo na písčitý břeh, každý jinou barvu měl. Prvý se dostavil modrásek, křídla jak kvítka pomněnek. Druhé paví oko, třetí bělásek jako vločka sněhová. Čtvrtý byl žlutavý otakárek, pátý zas rudý jak vlčí mák. Šestý – jak zvláštní zjev! Bez barvy křídla, jako skleněná, na nich jen flíčky růžové co červánek. Sedmý přiletěl žluťásek v odstínu lístků slunečnic. Osmý byl černý jako noc a devátý … Devátý měl barvu zelenou – tak jako jehličí, místy zas co svět pod hladinou vodní. A někde ještě, na špičkách křídel zvlášť, odstínem zářil prosluněných luk.
U pramene motýli spolu tiše seděli, průzračné vody pili. Potůček v písku a mezi oblázky zpíval si svoji písničku.

Bosýma nohama hebkou trávou někdo se po palouku plíží. Míjí květy sasanek i zvonků, prodírá se kapradím. Do písku šlape, hladinu kalí, jde skále blíž a blíž.
Je to dítě, holka černovlasá. Má žluté šaty, síťku přes rameno. Zmatení motýli nad pramínkem víří – a ona přesně, neomylně míří. Jenom dva pouzí někde se jí skryli, marně po nich pátrá ještě hodnou chvíli.

Odešla hájem bůhvíkam. Průsvitný se zeleným zbyl pod kamenem sám.

Leč malé lovkyni cosi schází. Má sedm motýlů, a žádné potěšení. Sedm jich chytila, ale šťastná není. Zas bloudí v lese borovém, než najde palouk a čistou vodu. Své pestré motýly vypustí na svobodu a jen se dívá, jak mezi květy tančí. Ten pohled kouzelný k radosti jí stačí.
„Nebudu už víckrát chytat motýly. Domov svůj by pro nic za nic ztratili.“


II

Ve stejném háji, kde zkamenělý poustevník nad pramenem stál, – jen hlouběji a o notný kus cesty dál – nachází se chátrající dům. Zdi má oprýskané, střechu prohnutou věky a děravou, rozbitá okna, dveře stále dokořán. Kamenná zídka kolem dvora místy je už pobořená, rezavými vraty prorůstá keř šípkový.
Vzdor všemu zmaru v tomto zpustlém dvoře – dvojice jabloní rok co rok náhodné kolemjdoucí těší krásou růžově bílých květů. Rok co rok se rodí jablka temně rudá, málem tak sladká jako med. „Zázrak,“ říká si každý, kdo to spatří. Vždyť vyhlíží ono stavení, jako by nikdo tady nežil. Snad více než století už sem nevkročila lidská noha.
A přece.
Dvě bytosti tu přebývají. Jeden člověk a jeden pták. Jedna stará, bělovlasá dáma bydlí tam – osoba drobná, o holi, v černé šaty oděná je – a jeden kohout, též černý jako noc, jen s hlavou sněhobílou.
Každé ráno, krátce po kuropění, ke dvěma jabloním míří roj motýlů. Všemi barvami hraje houf. Žlutí, modří, bílí, rudí, černí i zelení se sem slétají – nejvíc těch zelených se vždy dostaví. Jsou jako smaragdy nebo les, jak tráva či hlubina. Sedají na květy i staré hodné čarodějce do vlasů, jindy jí některý, ať červený či bílý, přistane lehce na dlani. Tak – přestože všechny bližní daleko až za tím temným hájem má a u jejího domu pouze málokdo se zastaví – dík pestrým motýlům i svému věrnému společníku … uprostřed hlubokých lesů necítí se opuštěna.

Jedinkrát do roka – v zimě, když všude leží běloskvoucí duchna sněhová – přichází stařena na palouk ke studánce. Dotkne se třikrát kamene – a on ožije. Zas zakletý muž se se svou ženou sejde. Nikoli ona, to jiný čaroděj, černokněžník zlý ho v kámen proměnil.
Jedinkrát do roka – na Tři krále – může se zázrak stát. V ten jediný den dotekem družky milované se kamenný muž člověkem zas stane. Od pramene víc než na tři kroky nesmí se však hnout, jinak oba – ji i jeho – stihne krutý soud. Změnili by se rázem v led – a s jarním táním opustili svět.
Zatím se nestalo. Dál žije čarodějka v chalupě uprostřed háje, dál od zimy do zimy její druh stojí nad pramenem. Ona bádá, jak by zlomila zaklínání; on stále stejně trpělivě čeká na ni.

S příchodem podzimu hvozdy kolem dvora rudě a zlatě vzplanou. Vše zvolna umlká, mlhy se krajem valí. Krom staré paní a černého kohouta nikdo v zahradě není. Všichni motýli uletěli v dál. Pouze jeden neodletěl. Jediný zelený dělá dámě společnost. Zůstal tu … snad čarodějce pro radost.


(červen - září 2016)