Jihočeská elegie

Uplynulý víkend jsem strávil u svých prarodičů na jihu Čech, v Trhových Svinech. Upřímně, už jsem přestával doufat, že se sem, do malebného podhůří Novohradských hor, ještě tento měsíc podívám. Jakmile mi to táta sdělil, začal jsem se těšit. Ale, zda bylo opravdu nač, suď Bůh.

V sobotu jsme se já, táta a jeho sousedka vydali sbírat borůvky do lesa na úbočí Kondračské hory (682 m n. m.). Bylo by mi tam krásně, kdybych ovšem nemusel dlouhé hodiny trávit jednotvárnou (a v mém případě navíc i pomalou) mravenčí prací. Ale radši jsem držel jazyk za zuby a trhal a trhal.

Tuto fotografii jsem pořídil na úpatí Kondračské hory. Uprostřed, skryta za řadou
stromů, se nachází vesnice Kondrač. V pozadí hřebeny Novohradských hor.

Po návratu jsem chtěl podniknout svou obvyklou vycházku: z města ven, okolo místní střelnice, po lesní cestě dolů do blízké vsi jménem Březí. Zpátky jsem pak měl v úmyslu jít kus po silnici a následně pěšinkou mezi lukami.

Velice záhy jsem však poznal, že vše bude úplně jinak. V zamyšlení dojdu ke střelnici, minu ji, zahnu vpravo - a zarazím se, protože přes cestu je natažený drát. Nějaký "chytrák" si louku, po jejímž okraji stezka vede (dokonce značená, žlutá), obehnal elektrickým ohradníkem. A ten se mi vskutku přelézat nechtělo. Tudíž jsem musel udělat čelem vzad a své plány zcela přehodnotit. Místo túry krásnou krajinou mne tedy čekala (též celkem hezká) procházka městem. Proti proudu potoka, přes náměstí, nahoru do tichých uliček kolem kostela, dolů, zase vzhůru alejí ke hřbitovu a nakonec (aspoň trochu podobně s původním záměrem) po louce domů.

Když jsem se z této procházky vrátil, stále jsem ještě živil naději, že alespoň nazítří s tátou vyrazím na nějaký pořádný výlet. Libá vidina se ale rozplynula jako pára v okamžiku, kdy mi táta a jeho sousedka oznámili svůj záměr jet na borůvky znovu, tentokrát beze mě. A jak řekli, tak také učinili.

Značnou část neděle jsem tedy strávil v zahradní chatě, nejprve kreslením, posléze hraním jisté počítačové hry a četbou vypůjčené knížky. Štěstí, že jsem se na čerstvý vzduch dostal aspoň odpoledne. Tehdy jsem se vypravil až na druhý konec města, k rybníku. Nedlouho poté již přišel čas odjezdu.

Teď se mě nejspíš zeptáte, po jakých místech moje duše prahla. Nu, kdybych měl ze všech zákoutí, jež hory skýtají, vybrat jediné, zvolil bych si nepochybně následující. Nechal bych se dovézt až ke hranici, do zapomenuté dědiny jménem Pohoří a odtud podnikl výstup na nedaleký Kamenec, s 1072 metry nad mořem nejvyšší vrchol Novohradských hor. Na zpáteční cestě do vsi bych se pak zastavil u nádherného trojmezního sloupu (místo, kde se stýkají hranice Čech, Horního a Dolního Rakouska). Od mé poslední návštěvy této oblasti jistě už uběhlo deset let, ne-li víc. Kdyby mě tam táta chtěl někdy příště vzít, byl bych šťastný jako blecha.