Ohlédnutí za rokem 2020

Máme za sebou rok, kdy nezůstal kámen na kameni.

Rok, který drtivé většině lidí mnohem víc vzal než dal.

Jak jsem jím prošel já?

V lednu jsem měl skvělou příležitost poprvé (a doufám, že ne naposledy) vystupovat na nymburském hudebně-poetickém večeru Kýchání do sazí. O dva měsíce později, jak všichni víme, se začal naší zemí šířit koronavirus. Já jsem ho (snad) nechytil, ale i tak jsem s kulturou měl nadlouho utrum.

Březen - vyhlášení nouzového stavu, izolace a povinnosti nosit roušky. Jelikož jsem absolutně nevěřil, že pohyb s nasazenou rouškou zvládnu, zavřel jsem se na první víc než týden doma, mezi čtyřmi stěnami a ponořil se do čtení časopisů, jmenovitě Lidé a Země. Když už se nemůžu do zahraničí podívat opravdu, tak alespoň "prstem po mapě". Po těch několika dnech jsem se však přece jen nechal přesvědčit, abych nějakou alternativu zakrytí nosu a úst akceptoval. A jelikož platilo nařízení, že na nákupy smí chodit jen jeden člen domácnosti (v našem případě mamka), měl jsem najednou pro sebe každý den moře času. Otevřela se mi možnost prozkoumávat dosud neznámé cesty v nejbližším okolí města, kam leckdy mimo mě nezavítala živá duše.

Co mě zamrzelo (ale chápu, že to jinak nešlo), bylo uzavření restaurací a kaváren. Ve své oblíbené kavárničce jsem se mohl zastavit jenom párkrát (dalo by se spočítat na prstech jedné ruky). O setkáních s kamarády jsem si mohl, až na dvě výjimky v době letního uvolnění, nechat leda tak zdát. Tedy, izolaci jsem dlouho zvládal celkem dobře, být "jen" sám se sebou mi potíže nikdy příliš nečinilo. Avšak i na mě v posledních měsících začala občas doléhat samota.

Opravdu z celého srdce děkuji Bohu, že je rok 2020 za mnou a že jsem ho přežil (relativně) ve zdraví.

Na co se v novém roce těším?

Třeba na vydání mé první básnické sbírky, nazvané Vnitřní země.

Na to, až se zase budu moci beze strachu setkávat s těmi, které mám rád.

Na to, až bude po viru veta a já si budu moci splnit svůj cestovatelský sen - vyrazit vstříc severským zemím. Norsko, Laponsko, Island - to jsou kraje, kam mě to táhne už dlouhá léta.

A ještě pár přání, možná trochu zbožných.

Chtěl bych si konečně najít partnerku, práci ve svém oboru a "vyletět z hnízda". Vždyť mi už co nevidět bude třicet - a já pořád ještě bydlím u maminky! Ostuda na n-tou...

Přeji vám do roku 2021 vše nejlepší. Pevné zdraví, hodně lásky, klidu, pohody a ať se vám plní vaše sny a přání.

Když prší štěstí...

Celé včerejší dopoledne (a ještě značnou část odpoledne) u nás lilo jako z konve. Na zem dopadaly provazy deště, krajina byla zcela zahalena šedým závojem.

Kdy už to začalo vypadat, že se počasí zlepší, vyšel jsem si na procházku. Stále trochu pršelo, ale já se svého plánu nevzdal. S deštníkem nad hlavou jsem se pomalu vydal hlavní ulicí nahoru do centra.

Na náměstí si nějací dva malí romští kluci kopali pestrobarevným míčem.

"Pane, nahrajete nám?" ptá se mě jeden. Souhlasil jsem - a začal s nimi hrát. Pro těch několik málo kolemjdoucích to musel být zvláštní (ne-li směšný) pohled: chlap jako hora se v dešti, deštník stále nad sebou, rychlostí blesku honí sem a tam po dlažbě za mičudou! Ale mně to bylo úplně fuk.

Tak jsem tam s těmi chlapci hrál a oni mi zatím kladli všetečné otázky. Kolik je mi let, jestli znám Avengers a Spider-mana, jestli mám holku, jestli ještě chodím do školy ... Na většinu dotazů jsem jim dokázal dát odpověď. Kromě jediného:

"Pane," (i po představení jsem pro ně byl "pán") "když teda nechodíte do školy, proč máte na zádech tašku?" To jsem jim vysvětlit nesvedl.

Zatímco jsme kopali (já to podle jejich soudu moc neumím), déšť ustal. Po chvíli jsem se rozhodl pokračovat ve své cestě. Mlčky jsem jim rukou pokynul na rozloučenou a s úsměvem na tváři je opustil.

I takhle to může vypadat, když někomu (doslova) "prší štěstí".

Verše v éteru

Minulý týden jsem zažil jednu malou "premiéru". Vůbec poprvé jsem totiž poslal nějakou svoji báseň do soutěže. Došlo k tomu takto:

Na Signál rádiu, které spolu se svou "mami" často poslouchám, jsme minulé úterý zaregistrovali soutěž o pobyt v Šiškově mlýně u Telče. Aby člověk mohl tuto cenu vyhrát, musel do rádia e-mailem poslat báseň obsahující slova Signál rádio, šiška, mlýn, podzim, láska a moucha.

Ve středu jsem se pustil do díla. Básničku jsem složil poměrně rychle, během zpáteční cesty z Domova u Anežky. Večer, někdy kolem desáté hodiny, jsem ji odeslal. A také si ji (byť trochu pozměněnou) zaznamenal do svého notesu.

Ve čtvrtek ráno, několik málo minut před devátou, moderátorka moje dílko recitovala do éteru. Jí i jejímu kolegovi se líbilo. Co jsem v ten okamžik zažíval já, to se ani popsat nedá.

Sice jsem nic nevyhrál, ale překrásná vzpomínka na tu chvíli je stále ve mně.