Na nádvoří

Padá noc,
padá voda z nebe.
Padající vláhou
se každý kámen dlažební
na zámeckém nádvoří
v tiché době večerní
perleťově blýská.
Socha ženy s hrozny vína
hledí k temným výškám.

(23. 12. 2018)

Svět a já

Když mi bylo pět,
nezajímal mě svět.
Od rána až do večera
létal jsem si v jiných sférách.

Deset - a tu si připadám
jako mocný světa pán.

Patnáct let.
Vzývat Múzu začal jsem,
však poznal, otřesen:
"Ne, nebere mě svět ..."

Dvacet. Se slzami v očích
ptám se, proč tu
na světě jsem. "Jen do počtu,"
myslím, když svět se se mnou točí.

Dneska - dvacet sedum.
Nejistou, klikatou cestou jedu
za sluncem. Odhodlaně.
Někdy tuze blízko hraně,
kde hrozí pád do hlubiny.
Zdola se po mně sápou stíny,
děsy a falešné viny,
ale já vím: mám zůstat jiný.

Jsem, jaký jsem.
Originál, svůj.
Synu Boží,
prosím, při mně stůj ...

Proměny

Můj les se proměnil. (Troufám si ho označit za svůj, neboť není skoro ani jediný den, kdy bych do tohoto malého ráje v podzámčí nezavítal.) Měnil se pozvolna, ale znatelně.

Stromy zůstaly, samosebou, stále tytéž. Ty se na vše jen mlčky dívaly. Zato zdejší cesty ... Kampak se poděly křivolaké pěšinky? Kde jsou ta zrádná, málem neschůdná místa, která by (jak jsem kdesi napsal) "ve vzpřímené poloze překonal leda tak anděl"? Nikde. Žijí už pouze v mých vzpomínkách. Staly se z nich pohodlné, široké, rovné stezky. A některé pěšiny zarostla tráva a zaválo listí. Stejný osud potkal dvě rezavé ocelové lávky nad úzkým vyschlým korytem. Odnesl je čas.

Jenom jediného místa se změna nedotkla: malého, dnes už nepřístupného kousku obnažené pískovcové skály nad místním tréninkovým fotbalovým hřištěm. Jako dítě jsem tam dvakrát byl se svým starším bratrem. Šlo se tam úzkou, už tehdy v trávě ztracenou krkolomnou pěšinou. Pak už se stačilo jen chytit vyčnívajících kořenů - a za okamžik jsme už byli v cíli. Tam, nad příkrým srázem (někdo by mohl říci "na hraně smrti") jsem prožil jedny z nejšťastnějších chvil svého dětství.

Teď mi možná někdo vynadá, co to tu žvaním. No, málo platné, holt na mě sáhla paní Nostalgie. Že na to ve svém věku nemám nárok? Ale ano - vždyť se ze mě stal (jistého druhu) pamětník.

Malý dům

Je v lese zahrádka, modrá tůň a skála,

na bílém kameni stojí malý dům.

Tak tiché stavení … Na střeše roste tráva.

Z korun se ozývá ptačí zpěv a šum.

Malý, malý dům,

skrytý pohledům.

Kdo tu na samotě uprostřed lesů žije?

Kdo bydlí na skále ve zdech dubových?

Kdopak se stará tu o růže, o lilie

bělejší, čistější nežli padlý sníh?

Malý, malý dům,

skrytý pohledům.

Chalupa prázdná, však prý sem někdo přece

každé časné ráno z velké dálky chodí.

Anděl, co přebývá tam na divoké řece.

Královna víl, co spí v zapomenuté lodi.

Anděla, bílá

královna víla.