Když mi bylo pět,
nezajímal mě svět.
Od rána až do večera
létal jsem si v jiných sférách.
Deset - a tu si připadám
jako mocný světa pán.
Patnáct let.
Vzývat Múzu začal jsem,
však poznal, otřesen:
"Ne, nebere mě svět ..."
Dvacet. Se slzami v očích
ptám se, proč tu
na světě jsem. "Jen do počtu,"
myslím, když svět se se mnou točí.
Dneska - dvacet sedum.
Nejistou, klikatou cestou jedu
za sluncem. Odhodlaně.
Někdy tuze blízko hraně,
kde hrozí pád do hlubiny.
Zdola se po mně sápou stíny,
děsy a falešné viny,
ale já vím: mám zůstat jiný.
Jsem, jaký jsem.
Originál, svůj.
Synu Boží,
prosím, při mně stůj ...
úterý 18. prosince 2018
Přihlásit se k odběru:
Komentáře k příspěvku (Atom)
-
Tam, kde se do lesa vchází, pár bíle rozkvetlých stromů stojí, pár trnek a planých jabloní. Po bílém kvítí vítr zavoní. Kráčím pěšinkou v p...
-
V jarním deštíku pod modrým paraplíčkem na chvíli se městu vzdaluji. K domům zády, odcházím do polí úvozem, kde rozkvétají trnky, kde se bř...
-
V úterý 6. 11. jsme já a moje máma po dlouhé době na Signál rádiu, které často posloucháme, zase něco vyhráli. A po čase ještě delším v tom...
Žádné komentáře:
Okomentovat