Když mi bylo pět,
nezajímal mě svět.
Od rána až do večera
létal jsem si v jiných sférách.
Deset - a tu si připadám
jako mocný světa pán.
Patnáct let.
Vzývat Múzu začal jsem,
však poznal, otřesen:
"Ne, nebere mě svět ..."
Dvacet. Se slzami v očích
ptám se, proč tu
na světě jsem. "Jen do počtu,"
myslím, když svět se se mnou točí.
Dneska - dvacet sedum.
Nejistou, klikatou cestou jedu
za sluncem. Odhodlaně.
Někdy tuze blízko hraně,
kde hrozí pád do hlubiny.
Zdola se po mně sápou stíny,
děsy a falešné viny,
ale já vím: mám zůstat jiný.
Jsem, jaký jsem.
Originál, svůj.
Synu Boží,
prosím, při mně stůj ...
Přihlásit se k odběru:
Komentáře k příspěvku (Atom)
-
Ve vysoké trávě na slunečném vrchu jsem prošlapal nepatrnou pěšinku. Kdopak mě tady nad městem sledoval? Kdo o mně ví? Z lidí nikdo. Snad j... -
Stal jsem se malířem, barvitě ztvárňujícím krajiny a zátiší, který však odhodil paletu, rozlámal štětec a za svůj nástroj jediný pojal obyče...
-
V jarním deštíku pod modrým paraplíčkem na chvíli se městu vzdaluji. K domům zády, odcházím do polí úvozem, kde rozkvétají trnky, kde se bř...
Žádné komentáře:
Okomentovat