Pod lesem zlátne obilí,
u cesty kvete mák.
Na nekonečném blankytu
dnes není ani mrak.
Při zemi krouží motýli.
Přes louku za řekou
domů se vydávám,
na cestu dalekou.
Sám mezi hvozdíky,
kopretinami,
kvítím, které hraje
všemi barvami.
Slyším tu skřivánky
a cvrčků na tisíc.
Vítr mi hladí tvář.
Co bych si měl přát víc?
úterý 25. června 2019
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)
-
"Co děláš, když jsi smutný?" Tento dotaz, položený loni v září jistou dámou z obecenstva v Divadle Kampa, mě vážně přivedl do r...
-
Uvědomuji si, že s tímhle článkem přicházím trošku pozdě, ale nic naplat. Na úvod bych se s vámi rád podělil o jednu ze svých nejstarších... -
Můj les se proměnil. (Troufám si ho označit za svůj, neboť není skoro ani jediný den, kdy bych do tohoto malého ráje v podzámčí nezavítal.)...