Pod lesem zlátne obilí,
u cesty kvete mák.
Na nekonečném blankytu
dnes není ani mrak.
Při zemi krouží motýli.
Přes louku za řekou
domů se vydávám,
na cestu dalekou.
Sám mezi hvozdíky,
kopretinami,
kvítím, které hraje
všemi barvami.
Slyším tu skřivánky
a cvrčků na tisíc.
Vítr mi hladí tvář.
Co bych si měl přát víc?
úterý 25. června 2019
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)
-
Někteří lidé mne obviňují, že neumím zdravit. Ovšem, toto tvrzení má s pravdou společného velice málo. Pozdravit, popřát někomu "dob...
-
Mám rozsvícenou lampu v temném pokoji, mám všude po bytě na desítky knih, básníků z krajin rozličných. Jsem asi posedlý. Mám na stole notes ... -
Mezi stromy se prohání chladný vítr. Chvíli v korunách hučí jako příboj, jako moře, jež doráží na útesy. Chvíli lomcuje štíhlými kmeny bříz,...