Mezi stromy se prohání chladný vítr. Chvíli v korunách hučí jako příboj, jako moře, jež doráží na útesy. Chvíli lomcuje štíhlými kmeny bříz, borovic a mladých dubů, až to v nich vrže a skřípe. Až se zdá, že každý z těch stromů pláče a naříká.
Potom jen lehký vánek větvím cosi našeptává. Zapípá pár ptáčků.
Poslední minuty do západu slunce. Někde za hájem zlátne obzor.
Jsem ještě hluboko v lese. Šlapu po drobných kamíncích, někdy blátem, někdy po stěží patrných trsech trávy, chvílemi po mechu. Míjím louže, malá kalná zrcátka pro večerní nebe.
Krajina temní, stínů přibývá. Zlatá záře na obzoru hasne. Mezi větvemi na mě shlíží měsíc.
Pověz mi, Noci: kdo s koho?
Svižným krokem, odříkávaje nahlas modlitbu, opouštím náruč lesa. Les je mým nejlepším přítelem, noční temno však jeho tvář změní k nepoznání. Kde je důvěrně známá cesta, mohl bys už jen hádat.
(1. 2. 2023)
Žádné komentáře:
Okomentovat