Mlha v údolí se rozpouští.
Loudám se slunečným letním ránem,
rozhlížím se do všech stran.
Včera zapršelo,
dnešní svítání se schovávalo
v šedavě bílých oblacích.
Teď,
když procházím pod stromy
a zrovna vánek začne vát,
větvičky se otřesou
a kapka vody na čele mě zastudí.
Snad
jako poslední památka
na zmizelý,
s řekou času uplynulý den.
Snad
jako dotek, lehké připomenutí
přítomného okamžiku.
Do ticha zazněl zvon.
Tak jest.
Ne v dávných dobách, ne někdy pak -
jen teď mohou tvé květy kvést.
