Teď

 Mlha v údolí se rozpouští.

Loudám se slunečným letním ránem,

rozhlížím se do všech stran.

Včera zapršelo,

dnešní svítání se schovávalo

v šedavě bílých oblacích.

Teď,

když procházím pod stromy

a zrovna vánek začne vát,

větvičky se otřesou

a kapka vody na čele mě zastudí.

Snad

jako poslední památka

na zmizelý,

s řekou času uplynulý den.

Snad

jako dotek, lehké připomenutí

přítomného okamžiku.

Do ticha zazněl zvon.

Tak jest.

Ne v dávných dobách, ne někdy pak -

jen teď mohou tvé květy kvést.