Již
dlouho se mi nepřihodilo, abych se někde ztratil. Nu, dnes se tak
stalo. A co nejhůř, potkalo mě to v místech, o nichž jsem byl
skálopevně přesvědčen, že je znám jako své boty.
Je
trochu podmračené nedělní ráno a já se od domu svého otce
vydávám na pochod. Jdu kolem kostela, silničkou ze vsi ven, mezi
poli, dál za potok … Polní cestou dojdu do první dědiny. Z ní
mě potom klikatá silnice, vroubená trnkami, vede do další
vesnice a ještě daleko za ni.
V
Křinci (třetí obci na trase) jsem definitivně pojal rozhodnutí
zdolat nedaleký svědecký kopec Chotuc. Ne však po místní naučné
stezce, ale jednou postranní cestou. Měla to být ona pomyslná
třešnička na dortu.
Pěšinu
jsem mezi posledními domy našel celkem záhy, po chvíli jsem z ní
ovšem musel sejít. Nevadí, říkám si. Vzpomněl jsem si totiž,
že ke kapli na vrcholu se lze dostat ještě jednou pěšinkou po
severním úbočí.
Vcházím
do lesa a začínám po své levici dotyčnou odbočku hledat. První,
očividně slepou, míjím. Za okamžik se mi konečně zjevuje ta,
již jsem měl za správnou. Zahýbám na ni a odhodlaně se pouštím
vzhůru svahem. Cesta se ale stále zužuje, nakonec mi kdesi nahoře
dočista mizí. Dál už mi nezbývá než opatrně našlapovat na
poměrně řídce rozesetá holá místa mezi všudypřítomným
kvítím.
Sotva
udělám prvních pár kroků po vrcholové plošině, připlete se
mi pod nohy nějaká větvička (důmyslně schovaná v husté
zeleni). Než bys řekl švec, už tu ležím – jak dlouhý, tak
široký – na okraji houštiny. Se sprostým zaklením se zvedám a
kontroluji, zda jsem si nějaký kus oblečení nenatrhl. Kupodivu
ne. Jen pravé koleno u kalhot mám trochu umazané od bláta a
kšiltovku (dřív čistě bílou) posetou zelenými fleky. Čert ví,
od čeho.
Navíc,
když jsem se z toho mlází konečně vymotal, zjistil jsem, že se
nenacházím poblíž kaple, nýbrž minimálně o stovku metrů
vedle. Nu což.
Na
dobytí vrcholu jsem protentokrát rezignoval. Mezi černými poli,
hlavu plnou všelijakých myšlenek, jsem se dal na cestu domů.
Žádné komentáře:
Okomentovat