Na vlastní nebezpečí

Milí čtenáři,

pravděpodobně jste už slyšeli (nebo četli) o tom, že se poblíž Benátek nad Jizerou už nějaký čas vyskytují zubři. Ve čtvrtek 11. 1. jsem je konečně spatřil - a vyfotografoval. Než se tak ovšem stalo, měl jsem v jednom okamžiku takříkajíc "z pekla štěstí".

Ale vezměme to hezky od začátku.

Původně jsem měl ten den jet s mámou kvůli jisté záležitosti do Prahy. Z cesty ale sešlo, jelikož firma, o jejíž služby se nám jednalo, měla právě nějaké školení. Co naplat. Vymyslel jsem si tedy náhradní plán: půjdu do lesa, na jehož okraji se zubři zdržují.

Stále ještě nic netuše jsem po obědě nastoupil před domem do autobusu, nechal se dovézt na nejbližší zastávku a odhodlaně vykročil vstříc svému cíli. V lese panoval nádherný klid. Za celou dobu jsem téměř nepotkal živou duši (nepočítám-li jednoho staršího pána hned na začátku a dva cyklisty, viděné pouze zpovzdálí). Nikým nerušen jsem postupoval mírně se klikatící asfaltovou cestou. Po rovině, chvíli do kopce, dolů, zase po rovince, dál a dál...

Když jsem se chystal z hlavní stezky odbočit doprava, uviděl jsem na jednom stromě bílou ceduli. Přistoupil jsem k ní a četl:

11. 1. 2018  8:00 - 17:00 HOD.

ZÁKAZ VSTUPU

OHROŽENÍ ŽIVOTA

LOVECKÁ AKCE

Zatrnulo mi. Co si teď počnu?

Zvážil jsem situaci. Vzdát se a jít celou tu dlouhatánskou štreku domů? Upřímně, to se mi příliš nechtělo. Navíc jsem věděl, že vytčenou metu mám už skoro na dosah... Ač mi bylo jasné, co se může stát, pojal jsem rozhodnutí zariskovat. Třikrát jsem se pokřižoval, pomodlil - a vyrazil. S očima na stopkách (abych nepřehlédl sebemenší pohyb lovců nebo zvěře) a nastraženýma ušima (jestli náhodou nezaslechnu výstřely) jsem se hnal kupředu.

Doslova ticho po pěšině, naštěstí. Došel jsem až na konec, chtěl zahnout doleva a - světe, zboř se, můj pohled padl na bílý papír s totožným nápisem jako předtím. Safra.

Opodál jsem spatřil cosi, co trochu připomínalo cestu. Měl jsem však určité pochybnosti. Za prvé tato stezka nevypadala zrovna schůdně (byla blátivá a rozježděná). A za druhé, když jsem si v duchu promítal, jaký terén se nachází jejím směrem, došel jsem k závěru, že by mne dovedla v lepším případě někam do houští. V horším případě do bažiny.

Tady jsem maličko zaváhal. Nakonec jsem se ale zachoval stejně jako prve. Zákaz nezákaz, hon nehon - pokračoval jsem ve své pouti. A, kupodivu, živ a zdráv dosáhl cíle.

Jak se mi však něco takového, u všech čertů, mohlo stát?

Jednoduše.

Několik dní nazpět zazněla informace o lovecké akci v městském rozhlase. Jenže jak šel čas, hlava se mi zaplnila stovkami jiných věcí - a zmíněná zpráva se mi z ní dočista "vykouřila". Znáte to, že?