Celé včerejší dopoledne (a ještě značnou část odpoledne) u nás lilo jako z konve. Na zem dopadaly provazy deště, krajina byla zcela zahalena šedým závojem.
Kdy už to začalo vypadat, že se počasí zlepší, vyšel jsem si na procházku. Stále trochu pršelo, ale já se svého plánu nevzdal. S deštníkem nad hlavou jsem se pomalu vydal hlavní ulicí nahoru do centra.
Na náměstí si nějací dva malí romští kluci kopali pestrobarevným míčem.
"Pane, nahrajete nám?" ptá se mě jeden. Souhlasil jsem - a začal s nimi hrát. Pro těch několik málo kolemjdoucích to musel být zvláštní (ne-li směšný) pohled: chlap jako hora se v dešti, deštník stále nad sebou, rychlostí blesku honí sem a tam po dlažbě za mičudou! Ale mně to bylo úplně fuk.
Tak jsem tam s těmi chlapci hrál a oni mi zatím kladli všetečné otázky. Kolik je mi let, jestli znám Avengers a Spider-mana, jestli mám holku, jestli ještě chodím do školy ... Na většinu dotazů jsem jim dokázal dát odpověď. Kromě jediného:
"Pane," (i po představení jsem pro ně byl "pán") "když teda nechodíte do školy, proč máte na zádech tašku?" To jsem jim vysvětlit nesvedl.
Zatímco jsme kopali (já to podle jejich soudu moc neumím), déšť ustal. Po chvíli jsem se rozhodl pokračovat ve své cestě. Mlčky jsem jim rukou pokynul na rozloučenou a s úsměvem na tváři je opustil.
I takhle to může vypadat, když někomu (doslova) "prší štěstí".
Umíš žít... to se mi líbí. Krásná slova, řádky. Děkuji, Vojto.
OdpovědětVymazat