Dnes bych rád navázal na svůj nedělní článek.
Včera mi přijel k narozeninám pogratulovat můj starší bratr se svou ženou. Ta mi mezi řečí položila otázku, jaké mám na zbytek letošního roku plány.
"No, já snad ani žádný plány nemám," odpověděl jsem jí popravdě.
Jenže: jelikož mou poslední stať četla, otázala se: "A která z pěti odpovědí to je?" Tím mi na dlouhé minuty "nasadila brouka do hlavy". Až po jejím odjezdu jsem na to přišel.
Zčásti by má slova odpovídala bodu č. 1, neboť skutečně nic konkrétního naplánováno není. Dílem se tu ovšem jedná ještě o něco, co jsem zmínit zapomněl. Osvětlím vám to na situaci, jež se odehrála v době celkem nedávné.
Asi před měsícem jsme já a táta začali plánovat cestu k mým prarodičům do jižních Čech. Z toho, co mi táta říkal, jsem (naprosto mylně) vyrozuměl, že u dědy a babičky strávím právě tento týden. O tuto svoji domněnku jsem se podělil s několika známými. Jako by už všechno bylo "na tuty". V neděli 3. 6. jsem si chtěl u táty vše ověřit. Tak jsem se zeptal - a s údivem zjistil, že ještě nebylo domluveno nic. Bylo mi trapně, protože jsem si uvědomil, že jsem mezi svými bližními rozšířil fámu.
Být osočován, že lžu nebo planě slibuji - to pro mě (člověka někdy až příliš pravdomluvného) není nikterak příjemné. Všichni dobře známe různá rčení, jež se o lži tradují.
"Lež má krátké nohy."
"Kdo lže a krade, do pekla se hrabe."
K pěti bodům z minulého článku proto přidejme šestý.
Kdy se tedy ještě zdráhám odpovídat na dotazy druhých lidí? Inu, právě tehdy, když se bojím, abych někomu nelhal či nesděloval neověřené informace. Nerad bych se dožil toho, že bych se (byť třeba po relativně malém nedorozumění, jako bylo to s tátou) pro své okolí stal nedůvěryhodným.
Žádné komentáře:
Okomentovat