Dítě, nebo dospělák?

Musím se v duchu smát, když mě na ulici nějaké kolemjdoucí děcko počastuje slovem "pán". Jasně, při mojí téměř dvoumetrové výšce se to nabízí, ale... Jaký jsem pán? Čí jsem pán? Ničí a ničeho, někdy dokonce ani svého času ne.

A vůbec: cítím se víc jako dospělý, nebo jako dítě? Tuhle otázku jsem dostal před pár dny v jisté skupině na Facebooku. Ještě před nějakými sedmi - osmi lety bych odpověděl jednoznačně, že jsem ještě dítě. Tentokrát jsem zvolil možnost "dospělý", i když si tím jsem jist tak napůl.

Na jednu stranu: táhne mi na třicet a navenek dospěle vypadám. Fakta dále hovoří o tom, že jsem si již dokázal domluvit tři autorská čtení, uspořádat dvě komorní setkání mně podobných lidí...
Nakoupit? Ano, zvládám - pokud dostanu seznam potřebných věcí.
Objednat si jídlo a pití v restauraci nebo kavárně? Zvládnu. Sice mi to občas trvá dlouho, ale nakonec si z menu vždycky vyberu. Naproti tomu: vymyslet, co budu mít k obědu doma, jeví se jako téměř nadlidský úkol. Možností je nekonečno a napsané nejsou nikde. A i kdybych nakrásně věděl - smůla, uvařit si stejně nedokážu. Chtěl bych se naučit, ale ještě jsem se k tomu nějak "nerozhoupal".

Kolemjdoucí mě v drtivé většině případů vidí dobře oblečeného a celkem i upraveného. Mohou se tak domnívat, že o sebe (nebo přinejmenším o své ošacení) velmi dbám. Ovšem pravda je taková, že (nesmějte se, prosím) o tuhle stránku pečuje spíš moje máma. Že bych si sám šel koupit nové oblečení nebo boty? Vyloučeno. Za a) mě to vůbec nenapadne a za b) pro mě jsou návštěvy obchodů s oděvy, asi jako pro většinu mužské populace, vyčerpávající. Nejhůř, když mě máma na takové místo (třeba do obuvi) zatáhne zničehonic, bez varování. To pak nám oběma nastává peklo. Mně proto, že jako správný autista nesnáším prudké, nečekané změny, a mámě proto, že pak na její adresu kolikrát padají silná, ne-li až sprostá slova. Já vím, myslí to dobře, ale co je to za pomoc, když kvůli ní přijdu o svůj klid?
Úřady a lékaři? Asi takhle: na místo (na magistrát, do nemocnice atd.) bych snad i dojel, ale už bych (vinou svých nedostatků v komunikaci) nic nezařídil. Nehledě na to, že o doktorech obecně nemám příliš dobré mínění a některým (zejména zubařům) bych se nejraději vyhnul velikým obloukem.
A ve výčtu úkonů, jež ve svém věku dosud nezvládám, by se dalo pokračovat.

Teď ale o jiných, veselejších věcech.
Někomu můžu připadat jako přerostlé dítě kvůli některým svým zájmům.
Když už jednou za dlouhý čas jdu do kina, zpravidla nad hraným filmem zvítězí animovaný. Posledně třeba Mrňouskové nebo první díl Angry Birds (ano, i mě si tihle naštvaní ptáci před časem naprosto získali). Co na tom, že se jsem v sále jediný dospělý (rodiče nepočítám) mezi samými dětmi?
Že mám na různých místech po bytě spousty plyšáků? Jasně, za tohle mě může někdo nazvat třebas infantilním. Aťsi. Kolikrát jsem se už zapřísahal, že žádná další plyšová postavička do domu nesmí... A jak už to bývá, s další akcí v některém obchodním řetězci šlo předsevzetí do kopru. Takže se k nám teď z Billy stěhují již zmínění naštvaní ptáci.
Že ve svých skoro třiceti letech kreslím pastelkami? Co má být? Znám jistou pražskou umělkyni (dospělou!), která s nimi dokáže doslova kouzlit. A smím-li to tak říct, "udělala díru do světa". Má vlastní malou galerii na Starém Městě, na síti desítky (ne-li stovky) fanoušků; kalendáře, knížky a další předměty s její tvorbou jdou na dračku. Nezbývá mi než před ní smeknout.

Závěr? Co jsem - dítě, nebo dospělák? Tak i tak. Trochu dospělý muž, který už ví, kam v životě směřuje - a zároveň tak trochu velký kluk, co si ještě rád hraje.