Jak dlouho
sem nevkročila lidská noha?
Cestu zarostla tráva,
jež místy sahá po kolena.
Cvrčci, ptáci a vítr v korunách -
nikdo jiný tu není,
nikdo sem nechodí,
leda snad zvířata
z blízkého pole a houští.
Šalvěj tady kvete,
žluté pryskyřníky
a drobné růžové kvítky
na stromech ovocných.
Zapomenutý sad žije
poklidným životem.
Větvoví ve vánku vlaje
se šumem tam a sem.
Odcházím, jak jsem přišel:
po téže pěšině,
která se tiše ztrácí
v zelené houštině.
(2. 5. 2020)
neděle 3. května 2020
Přihlásit se k odběru:
Komentáře k příspěvku (Atom)
-
Tam, kde se do lesa vchází, pár bíle rozkvetlých stromů stojí, pár trnek a planých jabloní. Po bílém kvítí vítr zavoní. Kráčím pěšinkou v p...
-
V jarním deštíku pod modrým paraplíčkem na chvíli se městu vzdaluji. K domům zády, odcházím do polí úvozem, kde rozkvétají trnky, kde se bř...
-
Podmračeno, a přece, jak si jdu roklinou, zeleně září koberec z trávy a býlí na strmých stráních. Míjím bílé, žluté, ...
Žádné komentáře:
Okomentovat