Roklina

Podmračeno,

a přece,

jak si jdu roklinou,

zeleně září

koberec z trávy a býlí

na strmých stráních.

Míjím

bílé, žluté, fialové kvítí,

malou chvíli

listů se dotýkám,

stromy po kůře hladím

a ony mne

po duši.

Žádný lidský hlas –

jen ptačí melodie

doléhají

do uší.

Kolem skály
z lesa vyjdu ven.

Kukačka volá na mě zdáli,

skřivánky slyším

a cvrčky schované v trávě.

Slunce, to z mraků vyšlo právě,

chvíli mě bude hřát

a svítit

do mých

zad.

(25. 4. 2020)