Sedím,
kde osamělý rybář sedává,
na klidnou řeku hledím.
Přede mnou ohniště,
okolo houští -
za ním jsem téměř skryt.
Jen větvovím prochází
jasného slunce svit.
Za zrcadlem řeky,
na opačném břehu,
trnky bíle rozkvétají.
Nad nimi ve výši
bílé mráčky proplouvají.
Kdo tu o mně ví?
Jen slunce, ptáci a řeka,
jež pod blankytným nebem
plyne do daleka.
(10. 4. 2020)
Přihlásit se k odběru:
Komentáře k příspěvku (Atom)
-
Můj les se proměnil. (Troufám si ho označit za svůj, neboť není skoro ani jediný den, kdy bych do tohoto malého ráje v podzámčí nezavítal.)...
-
Jedno malé životní ohlédnutí. Ještě ve dvaceti jsem nebyl vůbec ochoten připustit, že jsem jiný než ostatní. Nicméně, kvůli různým těžkos...
-
Co pošeptal déšť těm zvonkům na stráni, v lese? Odešel tiše, a tak nic nedovíme se. Vysvitlo slunce. Větve jen slabě šumí. Ztr...
Žádné komentáře:
Okomentovat