Sedím,
kde osamělý rybář sedává,
na klidnou řeku hledím.
Přede mnou ohniště,
okolo houští -
za ním jsem téměř skryt.
Jen větvovím prochází
jasného slunce svit.
Za zrcadlem řeky,
na opačném břehu,
trnky bíle rozkvétají.
Nad nimi ve výši
bílé mráčky proplouvají.
Kdo tu o mně ví?
Jen slunce, ptáci a řeka,
jež pod blankytným nebem
plyne do daleka.
(10. 4. 2020)
Přihlásit se k odběru:
Komentáře k příspěvku (Atom)
-
Nedávno přišla mojí mami e-mailem pozvánka na akci zvanou Čtení na faře. Konat se mělo dnes od 11:30 na faře poblíž benáteckého kostela sv....
-
V jakémsi městě, na velkém náměstí, dav lidí na autobus čeká a s nimi i já. Vůz přijíždí, já však na poslední chvíli řeknu si, že nenastoupí...
-
Již dlouho se mi nepřihodilo, abych se někde ztratil. Nu, dnes se tak stalo. A co nejhůř, potkalo mě to v místech, o nichž jsem byl skálop...
Žádné komentáře:
Okomentovat