Sedím,
kde osamělý rybář sedává,
na klidnou řeku hledím.
Přede mnou ohniště,
okolo houští -
za ním jsem téměř skryt.
Jen větvovím prochází
jasného slunce svit.
Za zrcadlem řeky,
na opačném břehu,
trnky bíle rozkvétají.
Nad nimi ve výši
bílé mráčky proplouvají.
Kdo tu o mně ví?
Jen slunce, ptáci a řeka,
jež pod blankytným nebem
plyne do daleka.
(10. 4. 2020)
Přihlásit se k odběru:
Komentáře k příspěvku (Atom)
-
Minulý týden jsem s tátou zavítal do jižních Čech. Vzhledem k vysokým teplotám (stoupajícím vysoko nad třicet stupňů) nemohla až do čtvrt... -
"Co děláš, když jsi smutný?" Tento dotaz, položený loni v září jistou dámou z obecenstva v Divadle Kampa, mě vážně přivedl do r...
-
Spatřil jsem duhu. Divukrásná byla, nad polem zeleným barvami zazářila. Hnal jsem se za ní jak pošetilý! Zhasla mi zakrátko, v pouhé...
Žádné komentáře:
Okomentovat