Sedím,
kde osamělý rybář sedává,
na klidnou řeku hledím.
Přede mnou ohniště,
okolo houští -
za ním jsem téměř skryt.
Jen větvovím prochází
jasného slunce svit.
Za zrcadlem řeky,
na opačném břehu,
trnky bíle rozkvétají.
Nad nimi ve výši
bílé mráčky proplouvají.
Kdo tu o mně ví?
Jen slunce, ptáci a řeka,
jež pod blankytným nebem
plyne do daleka.
(10. 4. 2020)
Přihlásit se k odběru:
Komentáře k příspěvku (Atom)
-
Ve vysoké trávě na slunečném vrchu jsem prošlapal nepatrnou pěšinku. Kdopak mě tady nad městem sledoval? Kdo o mně ví? Z lidí nikdo. Snad j... -
Stal jsem se malířem, barvitě ztvárňujícím krajiny a zátiší, který však odhodil paletu, rozlámal štětec a za svůj nástroj jediný pojal obyče...
-
V jarním deštíku pod modrým paraplíčkem na chvíli se městu vzdaluji. K domům zády, odcházím do polí úvozem, kde rozkvétají trnky, kde se bř...
Žádné komentáře:
Okomentovat