Pan průvodčí

Je čtvrteční odpoledne. Počasí za okny přímo vyzývá k výletu.

Vyrážím. Jdu asi pět kilometrů po cyklostezce mezi poli, směrem k malému nádraží za sousední vesnicí. Chvíli po mém příchodu přijíždí vlak. Celkem načas. Nastoupil jsem a pohodlně se usadil na začátku úplně prázdného vagónu. Mám to tady jenom pro sebe. Paráda.

Průvodčí - trochu prostorově výraznější starší pán - přišel až v další stanici.

"ZTP ze Zdětína do Krnska," povídám mu.

Na to hned začal bručet, že musí "v každý prdeli zastavovat". Prý: "Už aby to zdražili." A jestli nemůžu chodit pěšky nebo jet autobusem.

To, co mi průvodčí řekl, jsem si osobně nebral a pod rouškou se na něj usmál. Nemohl přece vědět, že jsem na nádraží přišel z Benátek a že pošlapu celou cestu kolem řeky zpátky.

Když v cílové zastávce opustím vlak, ještě nahlížím do oken, jestli za některým mrzoutovu tvář nespatřím. Nestalo se. Ale co. Přeji tomu pánovi jen to dobré. Sejdu po silnici dolů do vsi, na malý okamžik se zastavím pod viaduktem, po němž jsem před chvilkou jel, a pak už se zvolna vydávám na svou pouť. Po levici Jizera, po pravici lesnatá stráň, nad hlavou mraky a v duši klid. Veliké kaluže v prvním úseku cesty, stejně jako slova nějakého morouse, mě dneska z míry nevyvedou.