Ve vysoké trávě na slunečném vrchu jsem prošlapal nepatrnou pěšinku. Kdopak mě tady nad městem sledoval? Kdo o mně ví? Z lidí nikdo. Snad jenom Bůh a zpěvní ptáci ve větvoví planých ovocných stromů.
Provázen pouze všudypřítomnými cvrčky, scházím z vrcholku na stráň, která se zprudka svažuje k řece. Usedám a úplně se ztrácím mezi dlouhými stébly. Jako bych byl malým zajíčkem, odebírajícím se v tomto opuštěném sadu ke spánku.
Zvon ze zámecké věže odbil čtvrtou. Chvíli nato přese mne přeletěl ptačí stín. Stébla se kývají vánkem, tu více, tu zase jenom zlehka. Jedinkrát se ozve kukačka - a zmlkne.
Můj levý palec si ke svému přistání vyhlédl drobný brouk, černý se skvrnami rudými jak oheň. Pohyb jeho nožek na kůži vůbec necítím - do chvíle, kdy se odrazí k letu.
