Chodím po písku pláží dokola obklopených lesem. Borovice, břízy, vrby, někde topoly, za nimi se lehce vlní hladina zelených tůní, houpe se ve vánku rákosí při břehu. K vodě a zpět chodím pěšinami, na něž dopadají okrové a rezavé listy; pomalu obcházím zákruty a zátoky, očima bloudím po nedostupných ostrovech, po vysokém žlutě kvetoucím býlí, po jamkách, malých tůňkách a klikatých šedých čarách v písku. Snad tudy z háje stékaly stružky během dopoledního deště.
Potkal jsem jen jedinou osobu, dámu v světlemodrých krátkých šatech s hnědým psem. Potkal? Spíš minul, viděl z odstupu a zaslechl její hlas, jímž svého zvědavého mazlíčka kárala. Od těch dob doslova ticho po pěšině, žádný další pocestný. Jen šum korun, šelest rákosových stébel, tu a tam pípání ptáčků, kvákání kachen od blízkého rybníka, žbluňknutí, když do tůně skočí žába nebo na malý okamžik hladinu prorazí nalá rybka.
Potok, jenž tůně obtéká, si dnes překročit netroufám. Dřevěná lávka se zdá být už trochu ztrouchnivělá. Nezbývá zřejmě nic než celou oblast obejít, vrátit se krajem pole do blízké vsi a počkat, až od Lysé přijede poslední podvečerní autobus. Je do odjezdu hodina, nic mi tedy nebrání občas odbočit, loudat se cestou utajenou za borem a přehlížet vodní plochu s oslnivým odrazem letního slunce. Zvolna, s tichou radostí a vděkem dát sbohem místu, jež nese pro mne dosti zvláštní název Hladoměř.
