Bluegrassová královna v Rudolfinu

Počátek tohoto týdne se pro mne nesl ve znamení dvou koncertů.

První byl Večer španělských a jihoamerických rytmů. Konal se v úterý 5. 9. od půl osmé na zámku v Benátkách nad Jizerou, konkrétně na chodbě zdejšího muzea. Sice jsem akci stihl takříkajíc "s odřenýma ušima", avšak rozhodně jsem nakonec ničeho nelitoval. Dvojice muzikantů začala hrát (na kytaru a flétnu) rozmanité melodie: jednou tango, jindy flamenco, pak zase sambu ... Co budu povídat, zážitek to byl nádherný.

Druhá akce, konaná ve středu, ale všechno zastínila. A to i přesto, že jsem se o ní dozvěděl způsobem, jenž mi nebyl dvakrát příjemný.
Stalo se to, tuším, koncem minulého týdne. Prováděl jsem právě ranní hygienu, když tu za mnou máma vtrhla s mobilem do koupelny jako velká voda a beze slůvka vysvětlení na mě vyhrkla: "Volej!"
Věděl jsem, že chce o něco soutěžit na Signál rádiu; neměl jsem však vůbec potuchu, oč běží. Nebýt to ona, asi bych v ten okamžik vraždil, protože takové překotné akce z hloubi duše nesnáším. Chtěla mě "otestovat", jestli bych byl schopen zavolat do rádia a soutěžit. To pro mne bylo příliš stresující, tudíž nakonec zavolala ona.
Teprve po chvilce nám bylo sděleno, že jsme vyhráli vstupenky na pražský koncert americké zpěvačky Rhondy Vincent. Ze zvědavosti jsme si na YouTube pustili pár jejích písniček. Nadchly nás. Bylo jasno. Ve středu 6. 9. nesmíme v Praze chybět.
Nadešel den D a my se vydali vstříc metropoli. Celá cesta autobusem (a následně metrem až na Staroměstskou) proběhla v pohodě. Pomalu, ale jistě jsme se blížili k Rudolfinu, kde se měl koncert uskutečnit. Vyšli jsme na náměstí - a vtom jsme spatřili scenérii, z níž se nám tajil dech. Obloha se zatahovala temnými dešťovými mračny. Zapadající slunce barvilo nebe do ruda. Úplně to vypadalo, jako kdyby někde za Hradem došlo k velikému požáru. Jaká škoda, že jsem (na rozdíl od mnohých jiných lidí) neměl s sebou fotoaparát a nemohl ten nevídaný úkaz zachytit ...
Co se týče samotného koncertu, musím říci, že něco tak fantastického jsem nezažil už dlouho. Usedli jsme na svá místa ve Dvořákově síni. Několik málo minut po osmé vešla Ona - sama božská bluegrassová královna - v doprovodu kapely The Rage. Přál bych vám slyšet tu nádhernou muziku, hranou na dvě kytary, banjo a basu, jak se rozléhala ohromným sálem. Co chvíli obecenstvo nadšeně aplaudovalo. Pokud jde o mne, měl jsem nejméně desetkrát chuť se zvednout a tleskat vestoje. Udělat to mi bránil jenom strach, že by na mě někdo mohl zírat jako na blázna (čert ví, kde se v mé hlavě takové myšlenky vzaly).
Domů z Prahy jsme se vrátili nedlouho před půlnocí. Trochu unavení, ale především šťastní.

Přehlídka veteránů a Zvířata na Metalovém sympoziu

V uplynulých dnech jsme se já a moje mami zúčastnili v Mladé Boleslavi dvou akcí:

1) Oldtimer Bohemia rallye - k jejímu startu v pátek 9. 6. jsem se spíše pouze nachomýtl. Máma měla zrovna cestu na Staroměstské náměstí, kde každý pátek bývá trh. I tentokrát tam byl, avšak společně s ním i zmíněná akce. Viděl jsem spoustu naleštěných, barvami hýřících starých vozů. A když to vše ještě zasadíme do kulis historického městského centra, je z toho obraz, z nějž přímo přechází zrak.

2) Metalové sympozium - konalo se v areálu střední průmyslové školy. Nejeli jsme sem ale kvůli vystaveným sochám a jiným kovovým objektům (i když i ty za to stály). Hlavním důvodem, proč jsem včera na tuto akci zavítal, byl koncert mé oblíbené kapely Sto zvířat. Začal v 16:30 a byl to pro mne - jak jsem to posléze okomentoval - "zážitek z říše snů". Éterem se nesly ty největší hity jako Škola, Alice se dala na pití, Dáma s čápem ... Po skončení jsem si zakoupil jedno CD a ... dokonce se nechal vyfotit se zpěvačkou Janou Jelínkovou. (Na tenhle báječný nápad přišla máma.)

Co k tomu dodat?

Jak jsem přelezl Babu

Název tohoto článku by mohl leckoho vést k domněnkám, že půjde o popis něčeho zvrhlého. Že tady budu mluvit o nějakých "prasárnách" či (v nejhorším případě) sexuálním násilí. Ale nebojte se, nic takového jsem neprováděl, chraň Bůh! Tou Babou totiž nemám na mysli žádnou ženu, nýbrž kopec u Kosmonos, s vrcholem ve výšce 363 metry nad mořem. Kopec, kam jsem se společně s mámou včera vypravil v rámci akce nazvané Jarní přelez Baby, pořádané Signál rádiem.

Na kosmonoském náměstí jsme z autobusu vystoupili v 10:57. Start byl naplánován přesně na jedenáctou. K parkovišti, na němž byli účastníci shromážděni, nám ještě notný kus cesty zbýval. Početná skupina převážně postarších turistů opravdu vyšla načas - a navíc poměrně svižně -, tudíž jsme ji museli doslova dobíhat. S vypětím sil se to podařilo a my se zařadili na samý konec průvodu.

Dokud se šlo po silnici vedoucí směrem na Horní Stakory, drželi jsme se všichni jakž takž pohromadě. Nedaleko za mostem přes dálnici přišla odbočka vlevo, vstup do lesa a za malou chvíli i stoupání. Tam se dlouhatánský "had" začal postupně "trhat". Dlouho se mi dařilo akceptovat tempo, které dav nasadil. Při občasném ohlédnutí za sebe jsem sice zjišťoval, že moje mami trochu zaostává, ale nijak jsem se tím neznepokojoval. Dál jsem odhodlaně postupoval spolu s několika dalšími lidmi vzhůru prudkým svahem.

Nejprudší stoupání jsem měl už za sebou. Znovu jsem se ohlédl ... a máma nikde. Počal jsem se bát, jestli se jí něco nestalo. Nezkolabovala snad? Postavil jsem se na kraj cesty a nechal se předejít několika osamělými chodci. Hlavní skupinu jsem už málem ztratil z dohledu, když se máma konečně objevila. I tak jsem ale začínal být nesvůj. Vzpomněl jsem si na výlety, jaké jsme podnikali se školou či ještě předtím s Centrem. Tam by se nic takového stát nemohlo; tenkrát neexistovalo, abychom byli takhle rozdělení ...

A ještě v jednom ohledu jsem byl trochu zklamán. Když jsme došli na nejvyšší bod celé trasy, vůbec se to tam nepodobalo místu, kam jsem doufal, že dojdu. Já totiž už jednou na Babě byl, možná před deseti lety s tátou. Tenkrát jsem s ním z Horních Stakor, kde jsme nechali auto, došel až na samý vrchol, kam se šlo místy krkolomnou cestou okolo bývalého lomu. A odkud se naskýtal krásný výhled do krajiny. Jenže tentokrát (rozumějte včera) to bylo jiné. K výše popsanému místu jsme se já a máma vůbec nepřiblížili. Dostali jsme se jen k jakési osadě (pokud si to pamatuji správně, jmenovala se Brejlov) a kochat jsme se mohli leda tak opodál pohledem na modrofialově kvetoucí podléšky nebo na strakaté kozy za plotem u jednoho stavení.

Zhruba za hodinu a půl (bez zastávek!) jsme dorazili do cíle, jímž byla zahrádka jisté restaurace v Bakově nad Jizerou, kde každý dostal opečenou klobásu a pivo či limonádu. Zde jsme se také setkali s jednou mojí učitelkou ze školky. A rovněž jsem se tu nechal vyfotit s moderátorem Lubošem Dvořákem z pořádajícího rádia. Hezká tečka, no ne?