Pod lesem zlátne obilí,
u cesty kvete mák.
Na nekonečném blankytu
dnes není ani mrak.
Při zemi krouží motýli.
Přes louku za řekou
domů se vydávám,
na cestu dalekou.
Sám mezi hvozdíky,
kopretinami,
kvítím, které hraje
všemi barvami.
Slyším tu skřivánky
a cvrčků na tisíc.
Vítr mi hladí tvář.
Co bych si měl přát víc?
úterý 25. června 2019
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)
-
Stal jsem se malířem, barvitě ztvárňujícím krajiny a zátiší, který však odhodil paletu, rozlámal štětec a za svůj nástroj jediný pojal obyče...
-
"Co děláš, když jsi smutný?" Tento dotaz, položený loni v září jistou dámou z obecenstva v Divadle Kampa, mě vážně přivedl do r...
-
Musím se v duchu smát, když mě na ulici nějaké kolemjdoucí děcko počastuje slovem "pán". Jasně, při mojí téměř dvoumetrové výšce ...