Pod lesem zlátne obilí,
u cesty kvete mák.
Na nekonečném blankytu
dnes není ani mrak.
Při zemi krouží motýli.
Přes louku za řekou
domů se vydávám,
na cestu dalekou.
Sám mezi hvozdíky,
kopretinami,
kvítím, které hraje
všemi barvami.
Slyším tu skřivánky
a cvrčků na tisíc.
Vítr mi hladí tvář.
Co bych si měl přát víc?
úterý 25. června 2019
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)
-
Ve vysoké trávě na slunečném vrchu jsem prošlapal nepatrnou pěšinku. Kdopak mě tady nad městem sledoval? Kdo o mně ví? Z lidí nikdo. Snad j... -
Stal jsem se malířem, barvitě ztvárňujícím krajiny a zátiší, který však odhodil paletu, rozlámal štětec a za svůj nástroj jediný pojal obyče...
-
V jarním deštíku pod modrým paraplíčkem na chvíli se městu vzdaluji. K domům zády, odcházím do polí úvozem, kde rozkvétají trnky, kde se bř...