těm zvonkům na stráni, v lese?
Odešel tiše,
a tak nic nedovíme se.
Vysvitlo slunce.
Větve jen slabě šumí.
Ztraceným slovům deště
sotva kdo porozumí.
(19. 7. 2019)
neděle 21. července 2019
sobota 6. července 2019
Letní romance
(báseň v próze)
Přede mnou tůň jako zrcadlo.
Nepatrné vlnky se zvolna blíží od protějšího břehu, z míst, kde hustě, jedna vedle druhé rostou vrby.
Za vrbami a všude okolo je rozkvetlá louka. Fialové a bílé kvítí, někde uvadající vlčí mák, jinde zas bodláky nastavují slunci své rozježené pichlavé bledé hlavy. Co chvíli přeletí bělásek nebo vodu rozčeří malá rybka. Cvrčci hrají a ptáci pějí ostošest.
Zafoukal vítr - a do trávy na břehu se z vysokého stromu sneslo pár žlutých lístků. Jdu dál. Rozloučím se s tůní, vrbami i malým ostrůvkem. S jasným sluncem a bílými mráčky nad hlavou šlapu prašnou cestou kolem zlatavého pole. Za okamžik už mě vítá město, jeho zahrádky a domy podél dlouhé, zdánlivě nekonečné hlavní třídy.
Květiny v oknech, za plotem borovice, které se pnou skoro až do nebes. A přede mnou pustá šedá dálka sobotní ulice.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)
-
Milenci - černovlasý mladík ruku v ruce s blindýnkou - mě za jasného večera předbíhají ve stráni, zatímco já se vleču vzhůru krokem pomalým ... -
Dotknout se vln, jež vítr žene. Dotknout se vln, v nichž oblaka se odráží, či jen fotografií je zachytit... Tisknu spoušť. Pak dále musím jí... -
Vzduchem krouží havrani. Koruny jsou plné jíní, bělají se jako sníh. Ranní mráz se ještě činí. Bíle svítí stromoví: břízy, líp...