Výsluní

 Ve vysoké trávě na slunečném vrchu jsem prošlapal nepatrnou pěšinku. Kdopak mě tady nad městem sledoval? Kdo o mně ví? Z lidí nikdo. Snad jenom Bůh a zpěvní ptáci ve větvoví planých ovocných stromů.

Provázen pouze všudypřítomnými cvrčky, scházím z vrcholku na stráň, která se zprudka svažuje k řece. Usedám a úplně se ztrácím mezi dlouhými stébly. Jako bych byl malým zajíčkem, odebírajícím se v tomto opuštěném sadu ke spánku.

Zvon ze zámecké věže odbil čtvrtou. Chvíli nato přese mne přeletěl ptačí stín. Stébla se kývají vánkem, tu více, tu zase jenom zlehka. Jedinkrát se ozve kukačka - a zmlkne.

Můj levý palec si ke svému přistání vyhlédl drobný brouk, černý se skvrnami rudými jak oheň. Pohyb jeho nožek na kůži vůbec necítím - do chvíle, kdy se odrazí k letu.

Malíř

Stal jsem se malířem,
barvitě ztvárňujícím krajiny a zátiší,
který však odhodil paletu,
rozlámal štětec
a za svůj nástroj jediný
pojal obyčejné slovo.

Stal jsem se kacířem,
jenž proplouvá mezi proudy názorů,
jediným domněle správným nesvázán,
a o záležitostech některých
dovoluje si nic nevědět.
Kacířem, velebícím stejně Matku Zemi
jako Boha a jméno Ježíšovo.

Stal jsem se dospělým mužem,
a přece o sobě stále všechno nevím,
přece jsem sobě sám trochu záhadou.

Co ještě stát se ze mě může?

Znám svět i sebe málo.
Jsem kdosi věčně putující,
jsem kdosi věčně tápající,
jsem kdosi věčně hledající
někde na půli cesty
mezi horskou poustevnou
a gotickou katedrálou.

Milenci

Milenci -
černovlasý mladík
ruku v ruce s blindýnkou -
mě za jasného večera předbíhají ve stráni,
zatímco já se vleču vzhůru
krokem pomalým
a popadané zlaté lístky
šustí pod mýma nohama.

První stříbrné nitky ve vlasech
skrývám pod šedivou kápí.

- - -

Jiný den
jdu zavátou cestou proti proudu řeky,
zlato lupenů hrnu před sebou,
sám se stromy
a vzdáleným šumem,
sám s lehkou mlhou nad vodami.

Proti směru hodin obcházím louku.
Přemítám.
Mám mnoho zač děkovat,
mám se celkem fajn,
mám ale zároveň v mysli pár otázek.
Potkal jsem před chvílí
další zamilovaný pár.
I já napsal kdysi cosi o lásce -
dokážu ale mít doopravdy rád,
jiného člověka milovat?

Jsem dítě minulého století.
Když málo se starám,
co dnes světem hýbá,
když ne vždycky svedu z očí lidem číst,
když drahně času mlčím jako ryba,
neodplouvá mi život po řece jak list?
Neujíždí mi vlak?

Mám léta Kristova
a ač se dosud občas jako děcko směji,
za bláhový smích a fantazírování
už se neschovám.

(Benátky nad Jizerou, 24. a 26. 10. 2024)