Ledové srdce?

Leckdo nás autisty považuje za bytosti, kterým jsou city a empatie naprosto cizí.

Sice tuším, co lidi k podobným domněnkám vede, ovšem souhlasit s nimi skutečně nemohu. Jak už z popisu mého blogu jistě kdekdo pochopil, sám jsem "na spektru". A troufám si tvrdit, že v nedostatku empatie (natož absenci citů vůbec) můj problém vážně nevězí.

Ale dobře, zkusme si nyní představit, že bych byl právě takový, jak se o autistech říká (viz výše). Teď mi řekněte: mohl bych snad celých pět let působit jako dobrovolník v domově důchodců? Dokázal bych se snad se svými blízkými radovat, když se jim něco podaří, a vroucně se za ně modlit, když jsou v úzkých? Napadlo by mě vůbec navštívit svoji babičku v nemocnici a aspoň trochu jí svou přítomností zpříjemnit tam strávené dny? A dokázal bych snad pro někoho ze stovek svých básní (pokud bych vůbec nějaké psal) vybrat několik přesně jemu na míru?

Asi sotva.

Nechci tady ze sebe pochopitelně dělat žádného anděla. Co jste právě četli, nechť vám pouze pomůže k pochopení, že kámen úrazu se skrývá úplně jinde.

Za prvé, ne vždy mě napadne podat druhému pomocnou ruku. Častokrát ano, avšak zhruba stejně často taky ne. To neznamená, že by mi ostatní byli lhostejní. Naopak, pomůžu rád. Jenže, pokud mi dotyčná osoba nedá jasné instrukce (případně mlčí), těžko se mi odhaduje, zda nastal ten správný čas něco udělat. Pak může dojít k situaci, že se na mě někdo rozzuří, protože jsem nesplnil jeho (nevyřčené) očekávání.
Za druhé, nezřídka víc popřávám sluch své mysli. Nad city zvítězí logika, která je občas až krutě neúprosná. A pokud jednání nebo požadavky druhé osoby této logice (či obecně mému přesvědčení) příliš odporují, bývá, obrazně řečeno, "oheň na střeše". Někdy (dnes už naštěstí vzácně) to z mé strany končí dosti nevybíravými slovy, která mohou dotyčnému ublížit. K takovým projevům se však uchyluji velice nerad. Přese všechno mi na blízkých záleží a zraňovat je doopravdy nechci.

Existují samozřejmě i jedinci - a musím podotknout, že nejen mezi autisty -, kteří z rozličných pohnutek (tlak společnosti, zlomené srdce a mnohé jiné) své city vytěsnili, zadupali a pohřbili co možno nejhlouběji. Nutno ovšem říct, že osobně jsem mezi lidmi "na spektru", s nimiž se tu a tam scházím, nikoho takového nepoznal.

Podivná místa

(záznam snu, 27. 10. 2019)

Nemám tušení, kde jsme se tam vzali.

Já a máma stojíme na chodbě jakéhosi domu. Vlevo dolů, napravo nahoru vedou schody a středem jezdí výtah. Přivolám ho. Nakládám do něj pár věcí, které jsme kdesi koupili. Při tom si všímám dvou zvláštností. Za prvé, že poschodí tohoto domu jsou zřejmě očíslována naopak - první nejvýš, nejníže šesté. Za druhé, že výtah, ač prostorný, mě i mé věci najednou neuveze. Natáhnu tedy ruku ke tlačítku s číslem 5 a vycouvám. Dveře se zavřou, kabina vyjede o patro výš. My dva musíme po schodišti.

Nahoře zjišťujeme, že naše věci ve výtahu nejsou. Jakási paní, která tu právě uklízí, nás posílá do krátké, neosvětlené chodby. Za ní se všechno mění: už žádná obytná budova, ale nejspíš nemocnice. Ne, nechci tu strávit ani jedinou minutu. Z místnosti, kde zní přes sebe několik hlasů, procházím ven.

Vítá mě liduprázdná křižovatka dvou dlážděných ulic. Jsou tu i koleje pro tramvaj, ale nikde nikdo. Dokola jen les.

Šikmo napravo stojí nějaká chátrající budova. Veliký dům - oprýskaný, okna vymlácená. Přesto mě právě do těch míst něco táhne. Přijdu blíž, nahlížím rozbitým oknem do prostorného pokoje. Holé stěny pestrobarevně pomalované, na podlaze kaluž vody. Nic víc.

Ke svému úžasu záhy shledávám, že i v takovém příbytku, co div nehrozí zřícením, někdo žije. Ze dveří vyjde mladý muž, asi tak můj vrstevník, vysoký, hubený, celý v modrém oblečený. Zve nás dál, do svého podivného království.

Chvíli jsme pobyli v šerých zákoutích, pak dáváme se na cestu dál. Slunce se sklání k západu. Starý dům necháváme za zády.

Dál? Něco se muselo stát. Něco zlého, co už navždy zmizelo v zapomnění.

Dítě, nebo dospělák?

Musím se v duchu smát, když mě na ulici nějaké kolemjdoucí děcko počastuje slovem "pán". Jasně, při mojí téměř dvoumetrové výšce se to nabízí, ale... Jaký jsem pán? Čí jsem pán? Ničí a ničeho, někdy dokonce ani svého času ne.

A vůbec: cítím se víc jako dospělý, nebo jako dítě? Tuhle otázku jsem dostal před pár dny v jisté skupině na Facebooku. Ještě před nějakými sedmi - osmi lety bych odpověděl jednoznačně, že jsem ještě dítě. Tentokrát jsem zvolil možnost "dospělý", i když si tím jsem jist tak napůl.

Na jednu stranu: táhne mi na třicet a navenek dospěle vypadám. Fakta dále hovoří o tom, že jsem si již dokázal domluvit tři autorská čtení, uspořádat dvě komorní setkání mně podobných lidí...
Nakoupit? Ano, zvládám - pokud dostanu seznam potřebných věcí.
Objednat si jídlo a pití v restauraci nebo kavárně? Zvládnu. Sice mi to občas trvá dlouho, ale nakonec si z menu vždycky vyberu. Naproti tomu: vymyslet, co budu mít k obědu doma, jeví se jako téměř nadlidský úkol. Možností je nekonečno a napsané nejsou nikde. A i kdybych nakrásně věděl - smůla, uvařit si stejně nedokážu. Chtěl bych se naučit, ale ještě jsem se k tomu nějak "nerozhoupal".

Kolemjdoucí mě v drtivé většině případů vidí dobře oblečeného a celkem i upraveného. Mohou se tak domnívat, že o sebe (nebo přinejmenším o své ošacení) velmi dbám. Ovšem pravda je taková, že (nesmějte se, prosím) o tuhle stránku pečuje spíš moje máma. Že bych si sám šel koupit nové oblečení nebo boty? Vyloučeno. Za a) mě to vůbec nenapadne a za b) pro mě jsou návštěvy obchodů s oděvy, asi jako pro většinu mužské populace, vyčerpávající. Nejhůř, když mě máma na takové místo (třeba do obuvi) zatáhne zničehonic, bez varování. To pak nám oběma nastává peklo. Mně proto, že jako správný autista nesnáším prudké, nečekané změny, a mámě proto, že pak na její adresu kolikrát padají silná, ne-li až sprostá slova. Já vím, myslí to dobře, ale co je to za pomoc, když kvůli ní přijdu o svůj klid?
Úřady a lékaři? Asi takhle: na místo (na magistrát, do nemocnice atd.) bych snad i dojel, ale už bych (vinou svých nedostatků v komunikaci) nic nezařídil. Nehledě na to, že o doktorech obecně nemám příliš dobré mínění a některým (zejména zubařům) bych se nejraději vyhnul velikým obloukem.
A ve výčtu úkonů, jež ve svém věku dosud nezvládám, by se dalo pokračovat.

Teď ale o jiných, veselejších věcech.
Někomu můžu připadat jako přerostlé dítě kvůli některým svým zájmům.
Když už jednou za dlouhý čas jdu do kina, zpravidla nad hraným filmem zvítězí animovaný. Posledně třeba Mrňouskové nebo první díl Angry Birds (ano, i mě si tihle naštvaní ptáci před časem naprosto získali). Co na tom, že se jsem v sále jediný dospělý (rodiče nepočítám) mezi samými dětmi?
Že mám na různých místech po bytě spousty plyšáků? Jasně, za tohle mě může někdo nazvat třebas infantilním. Aťsi. Kolikrát jsem se už zapřísahal, že žádná další plyšová postavička do domu nesmí... A jak už to bývá, s další akcí v některém obchodním řetězci šlo předsevzetí do kopru. Takže se k nám teď z Billy stěhují již zmínění naštvaní ptáci.
Že ve svých skoro třiceti letech kreslím pastelkami? Co má být? Znám jistou pražskou umělkyni (dospělou!), která s nimi dokáže doslova kouzlit. A smím-li to tak říct, "udělala díru do světa". Má vlastní malou galerii na Starém Městě, na síti desítky (ne-li stovky) fanoušků; kalendáře, knížky a další předměty s její tvorbou jdou na dračku. Nezbývá mi než před ní smeknout.

Závěr? Co jsem - dítě, nebo dospělák? Tak i tak. Trochu dospělý muž, který už ví, kam v životě směřuje - a zároveň tak trochu velký kluk, co si ještě rád hraje.