Dešťová óda

Prší noc a den,
prší na trávu, na šeříky,
prší do růžových tulipánů,
vše živé k nebi volá: "Díky!"

Prší, kapky pleskají,
tvoří se kruhy na loužích.
Děkuji, že ten suchý čas
krajinu víc už nesouží.

Jaká je to symfonie!
Hlásky pěvců v jarním dešti
jasnými tóny sdělují
jediné: "Nám prší štěstí."

Modlitba za vodu

Smím prosit?

Smím prosit, nebe,

aby kapky na zem padly,

aby květy neuvadly?

Smím prosit

o šedivé setmění,

o deštivou chladnou noc

a deštěm provoněné ráno?

O vodu, o pomoc?

Ano?

Se mnou

celý kraj,

tráva, stromy, ptáci

k nebi se pokorně

obrací.

Vrby

Vrby se sklání,

jak staré čarodějky

stojí nad vodou

a rozpuštěné vlasy,

dlouhé žlutavé rozpuštěné vlasy

jim splývají,

málem se v řece smáčí.

V zrcadle

se šedé mraky zračí,

dešťová oblaka

pomalu táhnou,

zvolna plynou

nad krajinou.

Vrby,

nad vodou strnulé

vědmy

všechno vidí.

Za nimi, v ohybu,

stranou lidí

jeden smrk se tyčí,

jako temný stín,

k nebesům šedivým.

Ustal déšť.

Nejtemnější mrak

už odplouvá,

už za ním tuším

slunce svit.

Dál mohu jít –

a vám,

mé vrby,

sbohem dávám.

(28. 3. 2019)