Milostný dopis

 I.

Čtu si milostné vzkazy
vyryté klackem do hlíny,
prohlížím si nakreslená srdce
a vzpomínám,
co se mi zdálo včera nad ránem.
Stál jsem
uprostřed klidné řeky,
na ostrůvku s malým lesíkem.
Snad jsem se přebrodil,
snad přeplaval,
to už jsem zapomněl.
Vím jen,
že slunečný byl letní den
a já, donaha vysvlečen,
sestoupil na písčitý břeh
a ještě dál,
až do průzračných vln.

II.

Pak přešly dvě noci,
mezi nimi jeden den,
úplně všední.
Návštěva u dědečka na vsi.
Práce až do soumraku,
dvacetkrát opakovaná cesta
do nízkého sklepa
s károu plnou uhlí.
Do očí černý prach.
Milostné vzkazy vítr svál,
žádná klidná zátiší
jako v pohádkách.

III.

Dnes
krajina
usíná
pod dvěma přikrývkami:
jedna je z lehkých, sivých mlh,
jedna je z listů spadaných.
Ticho
jen občas prolomí cvrlikání
někde ve větvích,
nesmělé hlásky z ptačích hnízd.
Potom zvon
třikrát zazvoní z kostelní věže,
zvuk přeletí nad korunou rudého buku
i nad tím žlutým javorem.
Pod nohama zavátou zem,
před očima zavátou zem,
rezavě zlatou prudkou stráň,
stromy obalené břečťanem.

Na každičký pestrý list
pan Podzim píše psaní,
milostný dopis Matce Zemi.
Jen ona jej svede číst.

(9. - 11. 11. 2021)

O podzimním čase

Před několika týdny jsem byl svou známou dotázán, co mi pomáhá přežít podzim. Odepsal jsem, že je podzim moje nejoblíbenější roční období. Nato přišla druhá otázka: co na něm mám rád?

Až dnes jsem se odhodlal (touto formou) odpovědět.

Začal bych asi tím, že se mi každý rok na podzim opravdu uleví. Jaro má sice svoji krásu, já však - coby alergik na některé pyly - procházím peklem. A v létě? Taky žádná sláva - ve třicetistupňových vedrech mám co dělat, abych vůbec nějak fungoval. Příchod podzimu je pro mě vysvobozením. Trávy už nekvetou, tropické teploty jsou tytam... Konečně pohoda.

Jako vášnivý turista a amatérský fotograf mám ale na podzimní době rád hlavně barvy. Lesy začnou hrát pestrou škálou teplých odstínů - od žluté přes zlatou, oranžovou, okrovou a červenou až po ty úplně nejtmavší vínové tóny. Pestrobarevné listí se snáší na většinou opuštěné pěšinky. Jak jdu, slyším jen jeho šustění pod svýma nohama, vítr ve větvích, ojediněle ptačí hlas... a jinak ticho.

Pak, třebas dalšího dne, krajinu přikryjí závoje mlhy. Z ní jako stíny či neskutečná stvoření vystupují šedivé siluety stromů a ranní slunce, podobné spíše slabě planoucímu oranžovému oku.

A ani ve chvíli, kdy už jsou zářivé barvy pryč, nevidím svět jako smutný. Drsný, syrový? Možná. Ale stále má pro mě své kouzlo.

A co když prší?

Takové dny, stejně jako prodlužující se večery, přímo zvou k tomu, aby se člověk usadil hezky v teple domova, rozsvítil lampu a začetl se do oblíbené knížky. Nebo si pustil nějakou pěknou muziku. Inu, každému podle jeho gusta.

Já vím, zní to všechno jako kýčovité romantické klišé. Ale co naplat, jiný asi už nebudu.

Přeji vám všem příjemné prožití podzimních dnů.

Vstoupil jsem do ticha

Vstoupil jsem do ticha lesních pěšin

a ono vstoupilo do mého nitra,

do hlubin mojí duše vniklo,
naplnilo každý kout.
Ač kolem mě zní lidské hlasy,
smím dál na jeho vlnách plout.

Vstoupil jsem do ticha,
ticho mě prostoupilo,
do duše i mysli,
do těla se vlilo.

Vstoupil jsem do ticha,
tichu se odevzdal.
Ač z dálky hlasy zní,
ticho se šíří dál.

To ticho nemizí,
ač světu naslouchám.
Je ve mně a já v něm,
v srdci ho stále mám.