úterý 28. prosince 2021

Šťastné a veselé!

Vánoce všichni chápeme jako svátky pokoje a lásky. Přejeme si, ať jsou pro nás a naše bližní "šťastné a veselé". Jsem velmi rád, že naší rodině se toto přání celkem splnilo.
Pravda, moc dárků jsem nerozdal. Dlouhodobě mám totiž značný problém pro kohokoli něco vymyslet, ať už k narozeninám, svátku nebo právě Vánocům. Není to tak, že bych na ostatní nemyslel. Myslím na ně, jenže vymýšlení dárků se mi opravdu nedaří. S nikým kromě mamky nejsem v tak úzkém kontaktu, abych mohl říct, že dotyčného dobře znám a vím naprosto jistě, co má rád. Případně tuším, jakého autora čte nebo jakou kapelu poslouchá, ale sžírají mě pochybnosti, jestli nějakou konkrétní knihu (nebo album) náhodou už nemá... Je to pro mě zkrátka složitý rébus. O to víc mě těší, že všech šest dárků, jež jsem rozdal, udělalo mým blízkým radost.
Co jsem "od Ježíška" dostal?
Pod stromečkem (malým umělým, který po natočení hraje) jsem kromě jednoho měkkého dárku našel krabičku s nějakými sladkostmi, několik knížek (třeba básnickou sbírku Vy mně taky! od Jiřího Žáčka), čelovku, cédéčko od Vladimíra Mišíka a ... poznámkový blok. To abych měl kam zapisovat svá další básnická dílka.
S tradicemi jsme to letos nijak zvlášť nepřeháněli. Veškeré vánoční ozdoby, od slaměných hvězdiček přes barevné koule až po zlaté řetězy, zůstaly uloženy kdesi ve skříni. Ze všech pohádek jsme, pokud vím, zhlédli pouze druhý díl Anděla Páně. Taktéž jsme se obešli bez cukroví (nepočítám-li pár kousků o posledním adventním víkendu u táty). Jestli jsme ke štědrovečerní večeři měli bramborový salát? Ano, dělali jsme - dokonce dva druhy -, ale místo kapra jsme k němu pojedli klobásy, v mém a dědově případě i řízek.
Jak jsme vánoční svátky strávili?
Štědrý večer jsem už trochu naznačil. Na slavnostní večeři jsme já a mamka byli u dědy (jejího táty) na blízké vsi. Děda nám předal pár dárků, pak jsme se vrátili domů a rozbalili si ty ostatní. Sobotní Boží hod jsme prožili v klidu domova. V neděli, to jest na Štěpána, jsem za dědou jel znovu, tentokrát sám, a "vytáhl" jsem ho na malý odpolední výlet k pramenu v Kersku.
A co včera?
Včera jsem si dopřál celý den pro sebe a v raných dopoledních hodinách jsem se vypravil na cestu o poznání delší. Autobusem (nově zařazeným do systému Pražské integrované dopravy) jsem se nechal dovézt k železniční zastávce v Bakově nad Jizerou. Odtud jsem pak, přes dvě vesnice a tichým hájem v údolí potoka Rokytky, došel až na místo zvané Klokočka. Nad stejnojmenným pramenem zde stojí kaple zasvěcená svatému Prokopovi.
Celou cestu tam i zpět do Bakova jsem si náležitě užil. A jedna otráveně vyhlížející servírka v hospodě, kde jsem se před odjezdem domů stavil na oběd, na tom zhola nic nemění.


Do nového roku bych vám všem, kdo moje články čtete, popřál jen to nejlepší. Pevné zdraví, hodně štěstí, lásky, klidu a pohody.






čtvrtek 11. listopadu 2021

Milostný dopis

 I.


Čtu si milostné vzkazy
vyryté klackem do hlíny,
prohlížím si nakreslená srdce
a vzpomínám,
co se mi zdálo včera nad ránem.
Stál jsem
uprostřed klidné řeky,
na ostrůvku s malým lesíkem.
Snad jsem se přebrodil,
snad přeplaval,
to už jsem zapomněl.
Vím jen,
že slunečný byl letní den
a já, donaha vysvlečen,
sestoupil na písčitý břeh
a ještě dál,
až do průzračných vln.

II.

Pak přešly dvě noci,
mezi nimi jeden den,
úplně všední.
Návštěva u dědečka na vsi.
Práce až do soumraku,
dvacetkrát opakovaná cesta
do nízkého sklepa
s károu plnou uhlí.
Do očí černý prach.
Milostné vzkazy vítr svál,
žádná klidná zátiší
jako v pohádkách.

III.

Dnes
krajina
usíná
pod dvěma přikrývkami:
jedna je z lehkých, sivých mlh,
jedna je z listů spadaných.
Ticho
jen občas prolomí cvrlikání
někde ve větvích,
nesmělé hlásky z ptačích hnízd.
Potom zvon
třikrát zazvoní z kostelní věže,
zvuk přeletí nad korunou rudého buku
i nad tím žlutým javorem.
Pod nohama zavátou zem,
před očima zavátou zem,
rezavě zlatou prudkou stráň,
stromy obalené břečťanem.

Na každičký pestrý list
pan Podzim píše psaní,
milostný dopis Matce Zemi.
Jen ona jej svede číst.

(9. - 11. 11. 2021)



čtvrtek 7. října 2021

O podzimním čase

Před několika týdny jsem byl svou známou dotázán, co mi pomáhá přežít podzim. Odepsal jsem, že je podzim moje nejoblíbenější roční období. Nato přišla druhá otázka: co na něm mám rád?

Až dnes jsem se odhodlal (touto formou) odpovědět.

Začal bych asi tím, že se mi každý rok na podzim opravdu uleví. Jaro má sice svoji krásu, já však - coby alergik na některé pyly - procházím peklem. A v létě? Taky žádná sláva - ve třicetistupňových vedrech mám co dělat, abych vůbec nějak fungoval. Příchod podzimu je pro mě vysvobozením. Trávy už nekvetou, tropické teploty jsou tytam... Konečně pohoda.

Jako vášnivý turista a amatérský fotograf mám ale na podzimní době rád hlavně barvy. Lesy začnou hrát pestrou škálou teplých odstínů - od žluté přes zlatou, oranžovou, okrovou a červenou až po ty úplně nejtmavší vínové tóny. Pestrobarevné listí se snáší na většinou opuštěné pěšinky. Jak jdu, slyším jen jeho šustění pod svýma nohama, vítr ve větvích, ojediněle ptačí hlas... a jinak ticho.



Pak, třebas dalšího dne, krajinu přikryjí závoje mlhy. Z ní jako stíny či neskutečná stvoření vystupují šedivé siluety stromů a ranní slunce, podobné spíše slabě planoucímu oranžovému oku.

A ani ve chvíli, kdy už jsou zářivé barvy pryč, nevidím svět jako smutný. Drsný, syrový? Možná. Ale stále má pro mě své kouzlo.

A co když prší?

Takové dny, stejně jako prodlužující se večery, přímo zvou k tomu, aby se člověk usadil hezky v teple domova, rozsvítil lampu a začetl se do oblíbené knížky. Nebo si pustil nějakou pěknou muziku. Inu, každému podle jeho gusta.

Já vím, zní to všechno jako kýčovité romantické klišé. Ale co naplat, jiný asi už nebudu.

Přeji vám všem příjemné prožití podzimních dnů.