Milenci

Milenci -
černovlasý mladík
ruku v ruce s blindýnkou -
mě za jasného večera předbíhají ve stráni,
zatímco já se vleču vzhůru
krokem pomalým
a popadané zlaté lístky
šustí pod mýma nohama.

První stříbrné nitky ve vlasech
skrývám pod šedivou kápí.

- - -

Jiný den
jdu zavátou cestou proti proudu řeky,
zlato lupenů hrnu před sebou,
sám se stromy
a vzdáleným šumem,
sám s lehkou mlhou nad vodami.

Proti směru hodin obcházím louku.
Přemítám.
Mám mnoho zač děkovat,
mám se celkem fajn,
mám ale zároveň v mysli pár otázek.
Potkal jsem před chvílí
další zamilovaný pár.
I já napsal kdysi cosi o lásce -
dokážu ale mít doopravdy rád,
jiného člověka milovat?

Jsem dítě minulého století.
Když málo se starám,
co dnes světem hýbá,
když ne vždycky svedu z očí lidem číst,
když drahně času mlčím jako ryba,
neodplouvá mi život po řece jak list?
Neujíždí mi vlak?

Mám léta Kristova
a ač se dosud občas jako děcko směji,
za bláhový smích a fantazírování
už se neschovám.

(Benátky nad Jizerou, 24. a 26. 10. 2024)

Prácheňská dešťová

Prácheň bičují provazy lijavce,
jeden o druhý se tříští i prolínají
tisíce kruhů na říční hladině.

Náhonem běží vlny,
kaluže zaplňují cestu v lesoparku.

Nemáš-li pršiplášť,
ani sto lesních duchů a víl
tě nezachrání.

Na přímluvy ke svatému Petru,
na modlitby v prácheňském kostelíku
u bočního oltáře svatého Vojtěcha,
jak to vypadá,
je pozdě již.

Ty bláznivý tuláku v lijáku,
teď už nic nezměníš!

(Složeno v sobotu 17. 8. 2024 na cestě kolem Otavy z Velkých Hydčic do Horažďovic)

Za kovanou bránou

Polonahý mužík vyšplhal na hradební zeď, zvedl nad hlavu těžký balvan - a na místě v okamžiku zkameněl. Lampa se schovala do větví rozkvetlého bezu.

Kovanou zadní bránou projdu z města do svěže zeleného háje. Hlína pěšin je po dešti vlhká a měkká, listy břečťanu a dalšího býlí se blýskají. Podrostem v příkrém srázu pode mnou se jako malý černý stín mihne kos. Ptačí trylky se mísí se šumem vánku v korunách a lidskými hlasy ze hřiště na kopanou.

Jaro je v plném proudu. Místy však zeleň bujícího života protne klikatá čára, temně rudá jako zaschlá krev. Zde, málokým povšimnuty, pomalu mizí vzpomínky lesa na loňský podzim.