Se sluncem v zádech zase jdou
oblačné ovce oblohou.
Kráčí nad hlavou
modrou dálavou.
Vidí pole, křoví.
Kampak táhnou? Kdo ví?
Nekonečnou cestou
přes louku i město,
přes řeku i bor
míří za obzor.
Se sluncem v zádech zase jdou
oblačné ovce oblohou.
Z košatého stromu
u malého domu
zazpívá jim pták.
Jdou si jenom tak.
Sledují nás tiše
z té nebeské výše,
celý dlouhý čas
pozorují nás.
Se sluncem v zádech zase jdou
oblačné ovce oblohou.
Přihlásit se k odběru:
Komentáře k příspěvku (Atom)
-
Stal jsem se malířem, barvitě ztvárňujícím krajiny a zátiší, který však odhodil paletu, rozlámal štětec a za svůj nástroj jediný pojal obyče...
-
Milenci - černovlasý mladík ruku v ruce s blindýnkou - mě za jasného večera předbíhají ve stráni, zatímco já se vleču vzhůru krokem pomalým ...
To jsou verše, které pohladí Duši a připomenou, že z té nebeské výše ty starosti naše třeba tak zlé nejsou... Děkuji :) Jana
OdpovědětVymazat