Milenci

Milenci -
černovlasý mladík
ruku v ruce s blindýnkou -
mě za jasného večera předbíhají ve stráni,
zatímco já se vleču vzhůru
krokem pomalým
a popadané zlaté lístky
šustí pod mýma nohama.

První stříbrné nitky ve vlasech
skrývám pod šedivou kápí.

- - -

Jiný den
jdu zavátou cestou proti proudu řeky,
zlato lupenů hrnu před sebou,
sám se stromy
a vzdáleným šumem,
sám s lehkou mlhou nad vodami.

Proti směru hodin obcházím louku.
Přemítám.
Mám mnoho zač děkovat,
mám se celkem fajn,
mám ale zároveň v mysli pár otázek.
Potkal jsem před chvílí
další zamilovaný pár.
I já napsal kdysi cosi o lásce -
dokážu ale mít doopravdy rád,
jiného člověka milovat?

Jsem dítě minulého století.
Když málo se starám,
co dnes světem hýbá,
když ne vždycky svedu z očí lidem číst,
když drahně času mlčím jako ryba,
neodplouvá mi život po řece jak list?
Neujíždí mi vlak?

Mám léta Kristova
a ač se dosud občas jako děcko směji,
za bláhový smích a fantazírování
už se neschovám.

(Benátky nad Jizerou, 24. a 26. 10. 2024)

Prácheňská dešťová

Prácheň bičují provazy lijavce,
jeden o druhý se tříští i prolínají
tisíce kruhů na říční hladině.

Náhonem běží vlny,
kaluže zaplňují cestu v lesoparku.

Nemáš-li pršiplášť,
ani sto lesních duchů a víl
tě nezachrání.

Na přímluvy ke svatému Petru,
na modlitby v prácheňském kostelíku
u bočního oltáře svatého Vojtěcha,
jak to vypadá,
je pozdě již.

Ty bláznivý tuláku v lijáku,
teď už nic nezměníš!

(Složeno v sobotu 17. 8. 2024 na cestě kolem Otavy z Velkých Hydčic do Horažďovic)

Za kovanou bránou

Polonahý mužík vyšplhal na hradební zeď, zvedl nad hlavu těžký balvan - a na místě v okamžiku zkameněl. Lampa se schovala do větví rozkvetlého bezu.

Kovanou zadní bránou projdu z města do svěže zeleného háje. Hlína pěšin je po dešti vlhká a měkká, listy břečťanu a dalšího býlí se blýskají. Podrostem v příkrém srázu pode mnou se jako malý černý stín mihne kos. Ptačí trylky se mísí se šumem vánku v korunách a lidskými hlasy ze hřiště na kopanou.

Jaro je v plném proudu. Místy však zeleň bujícího života protne klikatá čára, temně rudá jako zaschlá krev. Zde, málokým povšimnuty, pomalu mizí vzpomínky lesa na loňský podzim.

Větrná pouť

Silnicí,
nad níž vítr mocně duje,
hučí a třese stromy v zahradách,
se sluncem v zádech kráčím
od města stále dál.

Blátem,
vyjetou cestou v křovinách
jdu jen co noha nohu mine.
Divoký příboj větrný
ještě neustal.

Než dojdu tam nad vsí ke křížku,
můj větře, nesraz mne do kaluží!
Nejsem ti o mnoho víc než pírkem.
Vím, že jak s tenkým stéblem trávy,
rád by sis i se mnou hrál.

Za vesnicí vidím,
že na autobus se nedostanu.
Přes cestu teče rozvodněná řeka
Vítr se zklidnil a jen drobné vlnky
po rozlité vodě přes silnici hnal.

Zase šlapu mezi poli
proti větru i slunci,
které se sklání.
Můj věčný úkol - přijmout i to,
čeho bych se nenadál.

(Složeno dnes odpoledne cestou z Benátek nad Jizerou do Horek a odtud následně do Zdětína. Původně jsem chtěl z Horek jít na autobusovou zastávku v nedalekých Brodcích, ovšem rozvodněná Jizera mě přiměla se s touto vidinou rozloučit.)