Ztracen na Chotuci

Již dlouho se mi nepřihodilo, abych se někde ztratil. Nu, dnes se tak stalo. A co nejhůř, potkalo mě to v místech, o nichž jsem byl skálopevně přesvědčen, že je znám jako své boty.

Je trochu podmračené nedělní ráno a já se od domu svého otce vydávám na pochod. Jdu kolem kostela, silničkou ze vsi ven, mezi poli, dál za potok … Polní cestou dojdu do první dědiny. Z ní mě potom klikatá silnice, vroubená trnkami, vede do další vesnice a ještě daleko za ni.

V Křinci (třetí obci na trase) jsem definitivně pojal rozhodnutí zdolat nedaleký svědecký kopec Chotuc. Ne však po místní naučné stezce, ale jednou postranní cestou. Měla to být ona pomyslná třešnička na dortu.

Pěšinu jsem mezi posledními domy našel celkem záhy, po chvíli jsem z ní ovšem musel sejít. Nevadí, říkám si. Vzpomněl jsem si totiž, že ke kapli na vrcholu se lze dostat ještě jednou pěšinkou po severním úbočí.

Vcházím do lesa a začínám po své levici dotyčnou odbočku hledat. První, očividně slepou, míjím. Za okamžik se mi konečně zjevuje ta, již jsem měl za správnou. Zahýbám na ni a odhodlaně se pouštím vzhůru svahem. Cesta se ale stále zužuje, nakonec mi kdesi nahoře dočista mizí. Dál už mi nezbývá než opatrně našlapovat na poměrně řídce rozesetá holá místa mezi všudypřítomným kvítím.

Sotva udělám prvních pár kroků po vrcholové plošině, připlete se mi pod nohy nějaká větvička (důmyslně schovaná v husté zeleni). Než bys řekl švec, už tu ležím – jak dlouhý, tak široký – na okraji houštiny. Se sprostým zaklením se zvedám a kontroluji, zda jsem si nějaký kus oblečení nenatrhl. Kupodivu ne. Jen pravé koleno u kalhot mám trochu umazané od bláta a kšiltovku (dřív čistě bílou) posetou zelenými fleky. Čert ví, od čeho.

Navíc, když jsem se z toho mlází konečně vymotal, zjistil jsem, že se nenacházím poblíž kaple, nýbrž minimálně o stovku metrů vedle. Nu což.

Na dobytí vrcholu jsem protentokrát rezignoval. Mezi černými poli, hlavu plnou všelijakých myšlenek, jsem se dal na cestu domů.

Na vlastní nebezpečí

Milí čtenáři,

pravděpodobně jste už slyšeli (nebo četli) o tom, že se poblíž Benátek nad Jizerou už nějaký čas vyskytují zubři. Ve čtvrtek 11. 1. jsem je konečně spatřil - a vyfotografoval. Než se tak ovšem stalo, měl jsem v jednom okamžiku takříkajíc "z pekla štěstí".

Ale vezměme to hezky od začátku.

Původně jsem měl ten den jet s mámou kvůli jisté záležitosti do Prahy. Z cesty ale sešlo, jelikož firma, o jejíž služby se nám jednalo, měla právě nějaké školení. Co naplat. Vymyslel jsem si tedy náhradní plán: půjdu do lesa, na jehož okraji se zubři zdržují.

Stále ještě nic netuše jsem po obědě nastoupil před domem do autobusu, nechal se dovézt na nejbližší zastávku a odhodlaně vykročil vstříc svému cíli. V lese panoval nádherný klid. Za celou dobu jsem téměř nepotkal živou duši (nepočítám-li jednoho staršího pána hned na začátku a dva cyklisty, viděné pouze zpovzdálí). Nikým nerušen jsem postupoval mírně se klikatící asfaltovou cestou. Po rovině, chvíli do kopce, dolů, zase po rovince, dál a dál...

Když jsem se chystal z hlavní stezky odbočit doprava, uviděl jsem na jednom stromě bílou ceduli. Přistoupil jsem k ní a četl:

11. 1. 2018  8:00 - 17:00 HOD.

ZÁKAZ VSTUPU

OHROŽENÍ ŽIVOTA

LOVECKÁ AKCE

Zatrnulo mi. Co si teď počnu?

Zvážil jsem situaci. Vzdát se a jít celou tu dlouhatánskou štreku domů? Upřímně, to se mi příliš nechtělo. Navíc jsem věděl, že vytčenou metu mám už skoro na dosah... Ač mi bylo jasné, co se může stát, pojal jsem rozhodnutí zariskovat. Třikrát jsem se pokřižoval, pomodlil - a vyrazil. S očima na stopkách (abych nepřehlédl sebemenší pohyb lovců nebo zvěře) a nastraženýma ušima (jestli náhodou nezaslechnu výstřely) jsem se hnal kupředu.

Doslova ticho po pěšině, naštěstí. Došel jsem až na konec, chtěl zahnout doleva a - světe, zboř se, můj pohled padl na bílý papír s totožným nápisem jako předtím. Safra.

Opodál jsem spatřil cosi, co trochu připomínalo cestu. Měl jsem však určité pochybnosti. Za prvé tato stezka nevypadala zrovna schůdně (byla blátivá a rozježděná). A za druhé, když jsem si v duchu promítal, jaký terén se nachází jejím směrem, došel jsem k závěru, že by mne dovedla v lepším případě někam do houští. V horším případě do bažiny.

Tady jsem maličko zaváhal. Nakonec jsem se ale zachoval stejně jako prve. Zákaz nezákaz, hon nehon - pokračoval jsem ve své pouti. A, kupodivu, živ a zdráv dosáhl cíle.

Jak se mi však něco takového, u všech čertů, mohlo stát?

Jednoduše.

Několik dní nazpět zazněla informace o lovecké akci v městském rozhlase. Jenže jak šel čas, hlava se mi zaplnila stovkami jiných věcí - a zmíněná zpráva se mi z ní dočista "vykouřila". Znáte to, že?

Villa Pellé a Salón

Tento týden se u nás všechno "točilo" kolem dvou výstav.

V prvé řadě bych rád zmínil tu, kterou jsme já a moje máma zhlédli včera v pražské galerii Villa Pellé. V jedné chvíli jsme si mysleli, že se tam ani nedostaneme (neboť jsem řádně nenastudoval trasu, kudy přesně se tam ze stanice metra Hradčanská dojde). S pomocí jedné laskavé paní, již moje máti poprosila o radu, jsme ale vytčeného cíle dosáhli.

A věru že bylo nač se dívat. V útrobách oné krásné budovy totiž až do této neděle (12. 11.) vystavuje svá díla známý umělec Pavel Opočenský. Nejde však o sochy, jak by se leckdo mohl domnívat, nýbrž o kresby. Barvami hýřící abstraktní obrazy mne přímo uchvátily. Některé připomínaly stvoření a stroje z jiných světů, jindy bych zase odpřisáhl, že vidím nějaké cizokrajné květy či mořské živočichy. Nu, ať to dle umělcova záměru mělo být cokoli, smekám.

Druhou akcí je Salón mladoboleslavských výtvarníků. Začíná právě dnes a potrvá do 10. prosince. Pro mne osobně má Salón důležitost o něco větší. Jde totiž o první výstavu, kde moje dílka může vidět širší veřejnost (ne pouze návštěvníci Domova jako dosud).
Ač jsem si nejdřív nebyl jist, zda budu vůbec připuštěn (bydlím mimo Boleslav), podal jsem někdy koncem srpna přihlášku. Přijali mě. Dva měsíce utekly jako voda a já (na poslední chvíli) začal společně s mámou řešit, které z mých kreseb na výstavu poputují. Nakonec jsme se na čtrnácti dílech usnesli. Den instalace se kvapem blížil a nás čekala ještě spousta práce: vytisknout popisky, napsat nějaké informace o sobě ... Bohudík, všechno jsme stihli.
V úterý odpoledne jsme šli do Sboru českých bratří díla nainstalovat. Panel, na který chceme obrazy umístit, jsme si vybrali. Ale pak ... ouha. Nemáme čím kresby připevnit. A jako by problémů nebylo dost, mamka ještě na některých objevila jakési sotva patrné šmouhy ... Když se konečně vše vyřešilo a obrázky byly na svých místech, někoho napadlo k nim přidat ještě moje básně. Takže jsme večer ještě museli narychlo čtyři vybrat a vytisknout.
Teď už je vše v nejlepším pořádku, kresby i básně nainstalovány. Nezbývá mi než vás na výstavu srdečně pozvat.