Za kovanou bránou

Polonahý mužík vyšplhal na hradební zeď, zvedl nad hlavu těžký balvan - a na místě v okamžiku zkameněl. Lampa se schovala do větví rozkvetlého bezu.

Kovanou zadní bránou projdu z města do svěže zeleného háje. Hlína pěšin je po dešti vlhká a měkká, listy břečťanu a dalšího býlí se blýskají. Podrostem v příkrém srázu pode mnou se jako malý černý stín mihne kos. Ptačí trylky se mísí se šumem vánku v korunách a lidskými hlasy ze hřiště na kopanou.

Jaro je v plném proudu. Místy však zeleň bujícího života protne klikatá čára, temně rudá jako zaschlá krev. Zde, málokým povšimnuty, pomalu mizí vzpomínky lesa na loňský podzim.

Větrná pouť

Silnicí,
nad níž vítr mocně duje,
hučí a třese stromy v zahradách,
se sluncem v zádech kráčím
od města stále dál.

Blátem,
vyjetou cestou v křovinách
jdu jen co noha nohu mine.
Divoký příboj větrný
ještě neustal.

Než dojdu tam nad vsí ke křížku,
můj větře, nesraz mne do kaluží!
Nejsem ti o mnoho víc než pírkem.
Vím, že jak s tenkým stéblem trávy,
rád by sis i se mnou hrál.

Za vesnicí vidím,
že na autobus se nedostanu.
Přes cestu teče rozvodněná řeka
Vítr se zklidnil a jen drobné vlnky
po rozlité vodě přes silnici hnal.

Zase šlapu mezi poli
proti větru i slunci,
které se sklání.
Můj věčný úkol - přijmout i to,
čeho bych se nenadál.

(Složeno dnes odpoledne cestou z Benátek nad Jizerou do Horek a odtud následně do Zdětína. Původně jsem chtěl z Horek jít na autobusovou zastávku v nedalekých Brodcích, ovšem rozvodněná Jizera mě přiměla se s touto vidinou rozloučit.)

Báseň, kterou už neuslyšíš

 V nohách tvé postele
sedím a usmívám se,
z malého notesu
předčítám ti svou báseň.

Z dvou hrnečků bílých
horká se káva pije.
Tváře štěstím září,
naděje ještě žije,

že v jeden krásný den
zas navrátíš se domů,
dárky si rozbalíš
u zdobeného stromu.

Naděje zhasla,
zbylo jen trápení.
Všichni tví blízcí
jsou míle vzdálení.

Nemohou za tebou.
Prožíváš muka.
Ze žalu samého
srdce ti puká.

V nohách tvé postele
seděl jsem, usmíval se,
z malého notesu
předčítal ti svou báseň.

I v této chvíli
báseň tobě píši,
báseň poslední,
kterou neuslyšíš.

O čem asi bude?
Zbytečné je ptaní.
O hořké sladkosti
mého vzpomínání.

(Napsáno 17. 12. 2020, den poté, co v nemocnici v Městci Králové zemřela na infarkt moje babička z matčiny strany.)