Ovce

Se sluncem v zádech zase jdou
oblačné ovce oblohou.

Kráčí nad hlavou
modrou dálavou.
Vidí pole, křoví.
Kampak táhnou? Kdo ví?

Nekonečnou cestou
přes louku i město,
přes řeku i bor
míří za obzor.

Se sluncem v zádech zase jdou
oblačné ovce oblohou.

Z košatého stromu
u malého domu
zazpívá jim pták.
Jdou si jenom tak.

Sledují nás tiše
z té nebeské výše,
celý dlouhý čas
pozorují nás.

Se sluncem v zádech zase jdou
oblačné ovce oblohou.

Ranní mráz

Vzduchem krouží havrani.

Koruny jsou plné jíní,

bělají se jako sníh.

Ranní mráz se ještě činí.

Bíle svítí stromoví:

břízy, lípy, topoly.

Pomalu, jen pomalu

mlha stoupá z údolí.

Ze všech stromů prší,

sílí slunce zář,

paprsky teplými

hladí moji tvář.

Jinovatka taje,

mlhy ustupují.

Po blankytu nebe

bílé šmouhy plují.

Hello!

Někteří lidé mne obviňují, že neumím zdravit.

Ovšem, toto tvrzení má s pravdou společného velice málo. Pozdravit, popřát někomu "dobrý den" dokážu ve spoustě řečí (ve většině případů tím však má znalost daného jazyka také končí). Hello! Bonjour! Buenos días! Guten tag! Bon giorno! Kalimera! Šalom! Salam alejkum! Problém je úplně jinde.

Pokud dotyčnou osobu znám (a ihned rozpoznám), pak mi pozdrav žádné potíže nečiní. S cizími, neznámými lidm je to ale jinak. Jasně, nic zlého bych náhodným kolemjdoucím nikdy nepřál; ať jsou šťastní, ať se jim daří. Jenže ... nevím, co jsou zač; neznám je, a tak kolem nich projdu mlčky, jakoby nic, maximálně s lehkým úsměvem. Když je navíc tím cizím člověkem malé dítě, jsem poněkud v rozpacích. Jak mám na jeho pozdrav odpovědět? Říct mu "ahoj" jako někomu důvěrně známému, nebo "dobrý den" (což mi přijde trochu divné)? Netuším, tudíž dělám "mrtvého brouka".
To, že cizí lidi nezdravím (nebo na pozdrav neodpovídám), bohužel občas někoho pobouří. Jako zhruba před měsícem jednu starší dámu. Procházel jsem zrovna jedním malým parčíkem v dolním městě. Na jediném chodníku, který tudy vede, stála ona paní se svým psíkem. Přísahal bych, že jsem ji nikdy v životě neviděl (či si to aspoň nepamatuji). Tak ji beze slova minu. Najednou se za mnou ozve její káravý hlas: "A co takhle dobrý den?!" Otočím se a zaraženě se jí ptám, kdo je a odkud mě zná. Řekne mi pouze tolik, že se zná s mými rodiči. Prohodíme ještě pár slov, rozejdeme se každý svou cestou. Ale ještě chvíli mi z právě proběhlé situace jde hlava kolem.
Nejhorší pro mě ale bývá následující. Jdu si klidně po svých cestách, ponořen hluboko do svých myšlenek. Tu mě z mého rozjímání kdosi vytrhne. Hlas (a třeba i tvář) ihned poznám, ale nestihnu zareagovat. Známá osoba je pryč. A já si začnu připadat jako největší pitomec pod sluncem. Tak trochu jako Sepp Jörgen, prostoduchý rybář z Dykova Krysaře. Ten taky všechno vždycky pochopil až za dva dny ...
Vy všichni, kdo mě odněkud znáte, nebuďte rozhořčeni, až kolem vás příště projdu bez jediného slova. Není za tím nevychovanost ani arogance, jak si možná myslíte. Buď si docela obyčejně nevzpomínám, nebo bloudím po svém vnitřním světě. Děkuji a na shledanou.