Vánoce všichni chápeme jako svátky pokoje a lásky. Přejeme si, ať jsou pro nás a naše bližní "šťastné a veselé". Jsem velmi rád, že naší rodině se toto přání celkem splnilo.
Pravda, moc dárků jsem nerozdal. Dlouhodobě mám totiž značný problém pro kohokoli něco vymyslet, ať už k narozeninám, svátku nebo právě Vánocům. Není to tak, že bych na ostatní nemyslel. Myslím na ně, jenže vymýšlení dárků se mi opravdu nedaří. S nikým kromě mamky nejsem v tak úzkém kontaktu, abych mohl říct, že dotyčného dobře znám a vím naprosto jistě, co má rád. Případně tuším, jakého autora čte nebo jakou kapelu poslouchá, ale sžírají mě pochybnosti, jestli nějakou konkrétní knihu (nebo album) náhodou už nemá... Je to pro mě zkrátka složitý rébus. O to víc mě těší, že všech šest dárků, jež jsem rozdal, udělalo mým blízkým radost.
Co jsem "od Ježíška" dostal?
Pod stromečkem (malým umělým, který po natočení hraje) jsem kromě jednoho měkkého dárku našel krabičku s nějakými sladkostmi, několik knížek (třeba básnickou sbírku Vy mně taky! od Jiřího Žáčka), čelovku, cédéčko od Vladimíra Mišíka a ... poznámkový blok. To abych měl kam zapisovat svá další básnická dílka.
S tradicemi jsme to letos nijak zvlášť nepřeháněli. Veškeré vánoční ozdoby, od slaměných hvězdiček přes barevné koule až po zlaté řetězy, zůstaly uloženy kdesi ve skříni. Ze všech pohádek jsme, pokud vím, zhlédli pouze druhý díl Anděla Páně. Taktéž jsme se obešli bez cukroví (nepočítám-li pár kousků o posledním adventním víkendu u táty). Jestli jsme ke štědrovečerní večeři měli bramborový salát? Ano, dělali jsme - dokonce dva druhy -, ale místo kapra jsme k němu pojedli klobásy, v mém a dědově případě i řízek.
Jak jsme vánoční svátky strávili?
Štědrý večer jsem už trochu naznačil. Na slavnostní večeři jsme já a mamka byli u dědy (jejího táty) na blízké vsi. Děda nám předal pár dárků, pak jsme se vrátili domů a rozbalili si ty ostatní. Sobotní Boží hod jsme prožili v klidu domova. V neděli, to jest na Štěpána, jsem za dědou jel znovu, tentokrát sám, a "vytáhl" jsem ho na malý odpolední výlet k pramenu v Kersku.
A co včera?
Včera jsem si dopřál celý den pro sebe a v raných dopoledních hodinách jsem se vypravil na cestu o poznání delší. Autobusem (nově zařazeným do systému Pražské integrované dopravy) jsem se nechal dovézt k železniční zastávce v Bakově nad Jizerou. Odtud jsem pak, přes dvě vesnice a tichým hájem v údolí potoka Rokytky, došel až na místo zvané Klokočka. Nad stejnojmenným pramenem zde stojí kaple zasvěcená svatému Prokopovi.
Celou cestu tam i zpět do Bakova jsem si náležitě užil. A jedna otráveně vyhlížející servírka v hospodě, kde jsem se před odjezdem domů stavil na oběd, na tom zhola nic nemění.
Do nového roku bych vám všem, kdo moje články čtete, popřál jen to nejlepší. Pevné zdraví, hodně štěstí, lásky, klidu a pohody.
