Znám několik lidí, kteří se označují za tzv. nebinární. Že někteří tápete, co to znamená? Zjednodušeně asi tolik, že se takový jedinec necítí být ani mužem, ani ženou.
Já se k takovým ale nepočítám.
Jsem muž - byť, uznávám, v některých ohledech dost atypický.
V čem konkrétně?
Nevadí mi, když žena (v současnosti třeba moje máma) ráda sleduje romantické filmy. Nad těmi většina "normálních" chlapů ohrnuje nos. Já ne. Chápu, že nejedna z dam touží po nějakém "princi na bílém koni". Každému, co má rád. Dokud to nejsou žádné katastrofické "kusy", nevidím nejmenší problém. Osobně bych ovšem televizi nemusel mít vůbec. Po většinu času, s výjimkou večerních zpráv a sem tam nějaké vědomostní soutěže, by totiž zůstávala vypnutá.
Nechodím fandit - ani na hokej, ani na fotbal. Jednak proto, že ani jeden z uvedených sportů mě příliš nezajímá (fotbal mě míjí velikánským obloukem), jednak z toho důvodu, že jako sluchově lehce hypersenzitivní jedinec bych se na stadionu, obklopen hlasitě skandujícími (a občas znenadání troubícími) fanoušky, jistojistě zhroutil.
Krom toho, že poezii sám píšu, jsem i její náruživý čtenář. Může se vám to zdát zvláštní, ale tak se věci opravdu mají. Moje láska k básním začala už na druhém stupni základní školy sbírkou Jak mi dupou králíci od Jana Vodňanského. Ode dne, kdy jsem si tuhle knížku odnesl ze školní knihovničky, jsem kouzlu veršů propadl a. Svazky poezie z různých zemí i dob začaly přibývat a dnes se už do mé knihovny ani nevejdou. Je tu zastoupeno několik autorů současných (třeba už zmiňovaný Vodňanský), něco z děl francouzských "prokletých básníků" (Baudelairovy Květy zla, Rimbaudův Opilý koráb, ...), Morgensternovy Šibeniční písně, pár svazků české avantgardy (Wolkerův Host do domu, Nezvalovy Básně noci), jedna knížka veršů od Françoise
Villona, jedna sbírka haiku od japonského básníka Santóky ... a mnoho dalšího.
Ačkoli jsem se narodil v Mladé Boleslavi, tedy městě známém výrobou aut, moc se o automobily nezajímám. Celý můj zájem o auta se, kolem a kolem vzato, omezuje na následující: někdejší sledování závodů Formule 1 (dokud se někdy před deseti lety nestaly výlučně záležitostí placených kanálů), občasné vyfocení nějakého "veterána" a fakt, že znám z paměti loga asi dvaceti automobilek. Tím to končí. Řidičský průkaz? Děkuji, ale nechci. Není pro mě žádnou hanbou využívat veřejnou dopravu. A pak, úplně nejraději, kam to jen lze, chodím pěšky a v poklidu, pěkně zblízka, vychutnávám krásy okolní krajiny.
"Chlapi myslej jenom na jedno," říkají občas některé ženy pohrdlivě, přičemž tím "jedním" míní sex. O mně (a zcela jistě i o mnohých dalších) se ale tohle tvrdit nedá. Popravdě, v mém případě je tomu spíše naopak - sex a věci s ním spojené jsou asi tím posledním, k čemu se má mysl tu a tam zatoulá. S čímž jsem dost narážel mezi spolužáky v osmé a deváté třídě. Zatímco jiní hoši se o přestávkách nebyli pomalu schopni bavit o ničem mimo oplzlé fantazírování, já se jejich debat snažil neúčastnit. A jelikož jsem ani moc nemluvil s děvčaty, začali mě považovat za gaye. Nepochopili, že příčina spočívá zcela jinde. Ne, že bych neuměl ocenit ženskou krásu. Jen jsem zkrátka na nějaké randění, sex ani cokoli podobného neměl ještě pomyšlení. Učení a umělecká tvorba - to byl celý můj svět. Nutno dodat, že za těch dvanáct let, co jsem dal základní škole sbohem, se na těchto záležitostech změnilo jen málo. Dosud jsem žádnou slečnu "nesbalil". Ne, že bych nechtěl, ale jsem v tomto ohledu totální analfabet.
Kdo znáte mou výtvarnou tvorbu, určitě jste si všimli, že právě nešetřím barvami a že jsem se tak trochu "zasekl" na ztvárňování různých vymyšlených krajin, zvířat, ptáků a květin na sto plus jeden způsob. Bez mučení se vám přiznám, že pestré barvy miluji - nejen v kreslení, ale i v oblékání. Na rovinu, existuje pouze málo odstínů, které bych si na sebe nevzal. Tudíž, není ničím neobvyklým najít v mém šatníku kousky skoro všech myslitelných barev - včetně mnohými vysmívané růžové. Ovšem, ze všech nejradši mám žlutou a zelenou. Žlutá (ve středověku neznámo proč označovaná za barvu zrady) svítí jako slunce a (aspoň dle mého) vyzařuje radostnou, pozitivní energii. A zelená, to je pro mě klidná, laskavá náruč hlubokých lesů a zdánlivě nekonečných travnatých plání. Je pro mne barvou naděje a života.
Co mám naopak s ostatními muži společného? Tedy... kromě toho, že biologicky jsem muž každým coulem?
Třeba to, že téměř nezvládám dělat víc věcí současně. Pokud se jedná o případy typu cvičení / vykonávání nějaké jednoduché, monotónní práce + poslech hudby či audioknihy, s tím problém nemám. Avšak, kdybych se měl při zapnuté televizi (případně ve chvíli, kdy druhá osoba hovoří) věnovat jakékoli činnosti vyžadující soustředění (četba, psaní článku, přepisování básně aj.), nestál by výsledek (pakliže by vůbec nějaký byl) ani za zlámanou grešli. Nebo udržet v mysli vícero důležitých záležitostí, to mi občas také působí nemalé potíže. Mimochodem, právě problém s koncentrací na více věcí naráz je důvodem, proč si nejsem zcela jist, zda se kdy naučím vařit. Hlídat, co se děje na dvou - třech plotnách? Párkrát jsem zkoušel. Horor.
Tolik tedy otevřená zpověď jednoho trochu jiného muže. Jestli se domníváte, že jsem toho o sobě prozradil příliš, nezazlívejte mi to. Přeji vám všem, ať už se cítíte jakkoli a identifikujete s čímkoli, do života jen to nejlepší.
