Povídej!

Lidé v mém okolí mě často žádají: "Říkej něco!"

Ptají se: "Co mi povíš?"

Nebo: "Co je nového?"

Já ale většinou neříkám nic. Mlčím jako hrob.

Jaké mám k takovému jednání důvody? Zde jsou:

1) Skutečně nevím, co bych měl říct. O čem asi tak může mluvit člověk, který za kulturou téměř nechodí a vůbec žije celkem monotónní život? O čem by vyprávěl někdo, kdo každý týden dělá de facto stále ty samé věci?

2) Nemám ve zvyku hovořit planě, takříkajíc "do větru": o počasí, zdraví, politice atd.

3) Někdy cítím, že jsou slova zbytečná. Spoustu krásných věcí bych mluvením leda zkazil, je tedy lépe je tiše vychutnat. A naopak jsou některé nepříjemné situace, kdy si člověk sebelepšími slovy ani za mák nepomůže.

4) Vím, o čem hovořit, ale scházejí mi správná slova. Obzvlášť mrzuté je to ve chvílích, kdy se mě někdo na něco (přinejmenším z jeho pohledu) důležitého ptá, a já nesvedu odpovědět. Tomu je, bohužel, jen málokdo ochoten uvěřit, natožpak schopen porozumět. A hned jsem v očích dotyčné osoby nezdvořák, který odpovídat nechce.

5) Vím, o čem (a jak) hovořit, ale - co čert nechce - slova mi (odpusťte, že používám tenhle obrat) "nějak nelezou z huby". Chcete mluvit, avšak nevydáte hlásku. Má-li člověk v tu chvíli přednést nějaký proslov či prezentovat svoje dílo, nemůže pro něj být nic horšího. Jako to potkalo mě před dvěma lety, když jsem chtěl mámě a jejím třem známým zarecitovat několik svých básní. Hlas vypověděl službu. Byl jsem zoufalý a připadal si jako budižkničemu.

Naštěstí, poslední dva případy až tak časté nejsou - když ale přijdou, je to opravdové peklo.

Když už mluvím, objeví se někdy (bohudík, v poslední době čím dál vzácněji) opačný problém: některá má slova (ač rozhodně nechci) druhé lidi zraňují. Zde je důležité říct, že "zlá slova" nepoužívám k útoku. Uchyluji se k nim velice nerad a jen v případech krajní nouze, když mě samotného někdo raní, případně řekne něco, co se mi zdá naprosto scestné. V takovém okamžiku mě jiné řešení než "zlá" (sprostá či necitlivá) slova nenapadá. Že jsem se pouze bránil, většinou už nikoho nezajímá.

Tohle všechno jsem ovšem, pěkně prosím, nenapsal, abyste mě litovali (nebo naopak soudili). A jestli mě náhodou někdy na svých cestách potkáte a budete se se mnou chtít dát do řeči, aspoň už víte, že (vzdor vašemu prvnímu dojmu) nejsem žádný nelida ani morous. Mějte se mnou svatou trpělivost. Hezký den a, jak to kdysi říkal jistý televizní hlasatel, "slunce v duši".

Ztracen na Chotuci

Již dlouho se mi nepřihodilo, abych se někde ztratil. Nu, dnes se tak stalo. A co nejhůř, potkalo mě to v místech, o nichž jsem byl skálopevně přesvědčen, že je znám jako své boty.

Je trochu podmračené nedělní ráno a já se od domu svého otce vydávám na pochod. Jdu kolem kostela, silničkou ze vsi ven, mezi poli, dál za potok … Polní cestou dojdu do první dědiny. Z ní mě potom klikatá silnice, vroubená trnkami, vede do další vesnice a ještě daleko za ni.

V Křinci (třetí obci na trase) jsem definitivně pojal rozhodnutí zdolat nedaleký svědecký kopec Chotuc. Ne však po místní naučné stezce, ale jednou postranní cestou. Měla to být ona pomyslná třešnička na dortu.

Pěšinu jsem mezi posledními domy našel celkem záhy, po chvíli jsem z ní ovšem musel sejít. Nevadí, říkám si. Vzpomněl jsem si totiž, že ke kapli na vrcholu se lze dostat ještě jednou pěšinkou po severním úbočí.

Vcházím do lesa a začínám po své levici dotyčnou odbočku hledat. První, očividně slepou, míjím. Za okamžik se mi konečně zjevuje ta, již jsem měl za správnou. Zahýbám na ni a odhodlaně se pouštím vzhůru svahem. Cesta se ale stále zužuje, nakonec mi kdesi nahoře dočista mizí. Dál už mi nezbývá než opatrně našlapovat na poměrně řídce rozesetá holá místa mezi všudypřítomným kvítím.

Sotva udělám prvních pár kroků po vrcholové plošině, připlete se mi pod nohy nějaká větvička (důmyslně schovaná v husté zeleni). Než bys řekl švec, už tu ležím – jak dlouhý, tak široký – na okraji houštiny. Se sprostým zaklením se zvedám a kontroluji, zda jsem si nějaký kus oblečení nenatrhl. Kupodivu ne. Jen pravé koleno u kalhot mám trochu umazané od bláta a kšiltovku (dřív čistě bílou) posetou zelenými fleky. Čert ví, od čeho.

Navíc, když jsem se z toho mlází konečně vymotal, zjistil jsem, že se nenacházím poblíž kaple, nýbrž minimálně o stovku metrů vedle. Nu což.

Na dobytí vrcholu jsem protentokrát rezignoval. Mezi černými poli, hlavu plnou všelijakých myšlenek, jsem se dal na cestu domů.

Na vlastní nebezpečí

Milí čtenáři,

pravděpodobně jste už slyšeli (nebo četli) o tom, že se poblíž Benátek nad Jizerou už nějaký čas vyskytují zubři. Ve čtvrtek 11. 1. jsem je konečně spatřil - a vyfotografoval. Než se tak ovšem stalo, měl jsem v jednom okamžiku takříkajíc "z pekla štěstí".

Ale vezměme to hezky od začátku.

Původně jsem měl ten den jet s mámou kvůli jisté záležitosti do Prahy. Z cesty ale sešlo, jelikož firma, o jejíž služby se nám jednalo, měla právě nějaké školení. Co naplat. Vymyslel jsem si tedy náhradní plán: půjdu do lesa, na jehož okraji se zubři zdržují.

Stále ještě nic netuše jsem po obědě nastoupil před domem do autobusu, nechal se dovézt na nejbližší zastávku a odhodlaně vykročil vstříc svému cíli. V lese panoval nádherný klid. Za celou dobu jsem téměř nepotkal živou duši (nepočítám-li jednoho staršího pána hned na začátku a dva cyklisty, viděné pouze zpovzdálí). Nikým nerušen jsem postupoval mírně se klikatící asfaltovou cestou. Po rovině, chvíli do kopce, dolů, zase po rovince, dál a dál...

Když jsem se chystal z hlavní stezky odbočit doprava, uviděl jsem na jednom stromě bílou ceduli. Přistoupil jsem k ní a četl:

11. 1. 2018  8:00 - 17:00 HOD.

ZÁKAZ VSTUPU

OHROŽENÍ ŽIVOTA

LOVECKÁ AKCE

Zatrnulo mi. Co si teď počnu?

Zvážil jsem situaci. Vzdát se a jít celou tu dlouhatánskou štreku domů? Upřímně, to se mi příliš nechtělo. Navíc jsem věděl, že vytčenou metu mám už skoro na dosah... Ač mi bylo jasné, co se může stát, pojal jsem rozhodnutí zariskovat. Třikrát jsem se pokřižoval, pomodlil - a vyrazil. S očima na stopkách (abych nepřehlédl sebemenší pohyb lovců nebo zvěře) a nastraženýma ušima (jestli náhodou nezaslechnu výstřely) jsem se hnal kupředu.

Doslova ticho po pěšině, naštěstí. Došel jsem až na konec, chtěl zahnout doleva a - světe, zboř se, můj pohled padl na bílý papír s totožným nápisem jako předtím. Safra.

Opodál jsem spatřil cosi, co trochu připomínalo cestu. Měl jsem však určité pochybnosti. Za prvé tato stezka nevypadala zrovna schůdně (byla blátivá a rozježděná). A za druhé, když jsem si v duchu promítal, jaký terén se nachází jejím směrem, došel jsem k závěru, že by mne dovedla v lepším případě někam do houští. V horším případě do bažiny.

Tady jsem maličko zaváhal. Nakonec jsem se ale zachoval stejně jako prve. Zákaz nezákaz, hon nehon - pokračoval jsem ve své pouti. A, kupodivu, živ a zdráv dosáhl cíle.

Jak se mi však něco takového, u všech čertů, mohlo stát?

Jednoduše.

Několik dní nazpět zazněla informace o lovecké akci v městském rozhlase. Jenže jak šel čas, hlava se mi zaplnila stovkami jiných věcí - a zmíněná zpráva se mi z ní dočista "vykouřila". Znáte to, že?