(bez názvu)

(báseň z mé včerejší odpolední vycházky)

Za větrnou pustinou
obzory jsou zamžené.
Poslední, co uvidíš:
háje zlatě zbarvené.

Přes úvozy, kopce,
všechna pole širá
pan Podzim svůj mlžný
závoj rozestírá.

Zlaté slunce podzimní
k západu se schyluje,
rudou záři, sivý stín
do stromoví maluje.

Táta k nezaplacení

Minulý týden jsem s tátou zavítal do jižních Čech.

Vzhledem k vysokým teplotám (stoupajícím vysoko nad třicet stupňů) nemohla až do čtvrtka být o žádných výletech ani řeč. Místo dlouhých túr po horách jsem se tedy aspoň ráno co ráno vydával na procházky po městě a jeho nejbližším okolí.

Poutní kostel Nejsvětější Trojice, asi 2 km od Trhových Svinů

V pátek jsme se pak z Trhových Svinů přesunuli do Horažďovic, kde má chalupu jedna naše dobrá známá. Po pátečním dešti se ochladilo, takže jsme (spolu s onou známou, která za námi dorazila) v sobotu mohli podniknout výpravu na šumavskou horu Javorník (1066 m n. m.) - jediný výlet, který ale rozhodně stál za to. Zbytek času jsem strávil docela příjemně: četl, trochu cvičil jógu, kreslil, psal...

Byl bych užíval života plnými doušky, nebýt jednoho smutného faktu.

Můj milovaný otec je totiž asi poslední člověk v mém okolí, který nechce nic slyšet o tom, že nejsem "normální". Kdykoli se tedy během oněch dní stalo, že jsem nedokázal ihned odpovědět na jeho dotazy, byl jsem okamžitě označen za hulváta. Nu což, to pro mě nebylo nic nového pod sluncem. Jenže táta tentokrát ještě přitvrdil.

"Děláš pravej opak toho, co po tobě chci!" slýchal jsem často. Háček byl v tom, že se ani nenamáhal mi sdělit, že by něco potřeboval. Očekával, že vím všechno, co ode mne žádá. Já však nevěděl, jelikož mi nic neřekl.

Několik modelových situací:

1) Pondělí 6. 8. Toho dne jsme se jeli koupat do Dobrkovské Lhotky. Je to nádherné místo: rybník v malém údolíčku, z jedné strany dědina, z druhé strany les, voda čistá a krásně teplá. Po našem příjezdu sem panovala pohoda. Jedna nepříjemnost se však objevila během příprav na cestu. Tedy: já se postaral, o co jsem uměl. Měl jsem už zabaleno všechno - kromě svačiny. A to byl kámen úrazu. Táta, který se odjakživa o stravování na společných výletech staral sám, se mě totiž zničehonic otázal, jestli jsem s sebou nachystal něco k jídlu. Když jsem mu řekl, že ne, rozzuřil se. Že prý bych chtěl mít akorát na všechno sluhy. Což není pravda. Byl bych se podílel, kdyby mě o to požádal. On tak ovšem neučinil - a pak se zlobil, že nevím.

2) Neděle 12. 8., cca 18:20. Do smluveného času odjezdu z Horažďovic zbývá hodně přes půl hodiny. Už mám sbaleno a přemýšlím, zda jsem na něco nezapomněl. Vtom do chaty vtrhne táta a rozkřičí se na mě, jestli si snad nemyslím, že bude všechny tašky tahat sám. Popravdě se mu snažím vysvětlit, že si ještě procházím, jestli mám všechno. "Neděláš nic, jen sedíš na zadku," odsekne.
O chvíli později, když jsou zavazadla venku, všimnu si, že je auto otevřené. Slušně se tedy zeptám, jestli tam už můžu bagáž nanosit. "Ne!" zařve na mě táta. Nechápu ho. Nic zlého jsem mu přece neprovedl.
3) Stejný den, kolem půl desáté večerní. Zastavujeme u jedné benzinové pumpy u nás v Benátkách. Známá se s tátou domluvila, že ji tady vysadí a cestou zpátky zase nabere. Než ze sebe stihnu vypravit hlásku, je známá pryč. Táta se na mě zase rozeřve, jak to, že mě ani nenapadlo se s ní rozloučit. A že prý nemám kousek slušného vychování a kdesi cosi. Honem za ní tedy běžím, abych vše napravil. Nicméně po zbytek cesty ke mně domů je v autě dusno. Že mě napadlo se rozloučit, ale nedokázal jsem pohotově zareagovat, to otci nevysvětlím.

A jako by to nestačilo, nebylo mu vůbec hloupé si ode mne (toho času invalidního důchodce) půjčit 600 korun - nejdřív stovku z mých a následně pětistovku, kterou mi dala babička. Nechtěl jsem mu ty peníze dávat, měl jsem s nimi docela jiné plány (například jít na zítřejší koncert mé oblíbené kapely (vstupné obvykle stojí kolem 200 korun)). Nakonec jsem se však podvolil. Jeho nátlaku zkrátka vzdorovat neumím.
Co je nejmrzutější, dosud jsem z dlužné částky neviděl ani flok. Má účast na koncertě je v ohrožení. Pokud si ovšem (naprosto proti svému přesvědčení) nepůjčím od mámy.

Jak jsem už řekl, mám tátu rád - ale je štěstí, že se mnou a mámou už dávno nebydlí. Dlouhodobé soužití s člověkem, který ani nechce rozumět, by mě nejspíš přivedlo do hrobu. Upřímně, trochu se obávám, jestli táta náhodou nemá nějakou duševní poruchu.

Jiný úhel

Jedno malé životní ohlédnutí.

Ještě ve dvaceti jsem nebyl vůbec ochoten připustit, že jsem jiný než ostatní. Nicméně, kvůli různým těžkostem ve vztazích se spolužáky, téměř nulovému sebevědomí a problémům s komunikací (tedy věcem, jež jsem tehdy nepokládal za příznaky PAS) jsem si začal připadat jako špatný člověk.

Za nějakou dobu po škole - když jsem si svou diagnózu (o níž máma věděla už od mých osmi let) konečně přiznal a pochopil, proč mě v žádné knihovně nechtěli zaměstnat - tento pocit ještě zesílil. Prosil jsem mámu, ať mě nechá dožít někde v blázinci. To, pro co jsem žil (totiž sen o práci knihovníka), mi zmizelo v černé díře.

Dnes už čtyři roky chodím jako dobrovolník do domova pro seniory. Jasně, vysněná knihovna to není, ale docela tam jsem spokojen. Staré tíživé pocity se ještě občas ozvou (zejména, když udělám nějakou hroznou chybu), ale už se svou jinakost snažím vidět v lepším světle.

Že nejsem mistr světa v komunikaci? Možná. Zato však umím pozorně naslouchat.

Že svými slovy tu a tam někoho raním? To mě mrzí. Ale někdy se už zkrátka jinak než zlou řečí bránit nedovedu.

Že se příliš nevyznám v etiketě? Pravda. Ale má mě to vůbec trápit? Na žádné velké společenské akce přece nechodím. A nejlepší společností pro mě stejně jsou luční motýli a ptáci v lese. A ti, pokud je mi známo, bonton neřeší.

Že jsem stále jednou nohou mimo realitu? Díky za to. Díky za ten dar, že ještě umím snít. Vždyť by bez toho můj život byl tak strašně chudý ...

Že nejsem normální? Aťsi. Radši budu už nadosmrti originál.