Duha

Spatřil jsem duhu.
Divukrásná byla,
nad polem zeleným
barvami zazářila.

Hnal jsem se za ní
jak pošetilý!
Zhasla mi zakrátko,
v pouhé chvíli.

Ty pestrý přelude!
Se sluncem stvořil tě déšť.
Kdo běží za tebou,
tomu se rozplyneš.

"Prodli, okamžiku!
Aspoň chvíli stůj ..."
Zbožné přání.
Duhový přízrak můj
nepočkal chvilku ani.

(10. 3. 2019)

Ovce

Se sluncem v zádech zase jdou
oblačné ovce oblohou.

Kráčí nad hlavou
modrou dálavou.
Vidí pole, křoví.
Kampak táhnou? Kdo ví?

Nekonečnou cestou
přes louku i město,
přes řeku i bor
míří za obzor.

Se sluncem v zádech zase jdou
oblačné ovce oblohou.

Z košatého stromu
u malého domu
zazpívá jim pták.
Jdou si jenom tak.

Sledují nás tiše
z té nebeské výše,
celý dlouhý čas
pozorují nás.

Se sluncem v zádech zase jdou
oblačné ovce oblohou.

Ranní mráz

Vzduchem krouží havrani.

Koruny jsou plné jíní,

bělají se jako sníh.

Ranní mráz se ještě činí.

Bíle svítí stromoví:

břízy, lípy, topoly.

Pomalu, jen pomalu

mlha stoupá z údolí.

Ze všech stromů prší,

sílí slunce zář,

paprsky teplými

hladí moji tvář.

Jinovatka taje,

mlhy ustupují.

Po blankytu nebe

bílé šmouhy plují.